TZ: František Muzika

František Muzika / Volná tvorba, scénografie / Alšova jihočeská galerie / Hluboká nad Vltavou / 19. 5. - 30. 9. 2012

František Muzika: Volná tvorba / scénografie

19. května – 30. září 2012

Hlavní sál Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou

Autor a kurátor výstavy: Mgr. Vlastimil Tetiva, spolupráce doc. Vlasta Koubská (scénografie)

Architektonické řešení výstay: Ing. arch. Emil Zavadil

Vernisáž výstavy v sobotu 19. května 2012 v 11.00 hodin

K výstavě byla vydána obsáhlá monografie (472 stran) s více než 300 reprodukcemi a texty, jejichž autory jsou Vlastimil Tetiva (volná tvorba) a Vlasta Koubská (scénografická a kostýmní tvorba). Grafické úpravy se ujal prof. Zdeněk Ziegler. Publikaci vydalo pražské nakladatelství Gallery ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a Národním muzeem v Praze.

František Muzika se narodil 26. června 1900 v Praze. V letech 1911 – 1918 studoval na novoměstské a později malostranské reálce, kde maturoval společně s J. Fragnerem, K. Honzíkem a K. Müllerem. Hned po maturitě byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze (1918), kde vstoupil do přípravky prof. K. Loukoty. Jeho výtvarné počátky jsou ovlivněny fauvismem a Cézannem. V roce 1919 přešel do všeobecné školy Akademie výtvarných umění, k prof. V. Nechlebovi, později k prof. J. Obrovskému. Cestuje do Německa (1920), v jeho obrazech se objevují prvky magického realismu. O rok později se stává členem Devětsilu (1921), v němž se nejvíce spřátelil s A. Wachsmanem, J. Seifertem, K. Teigem a J. Honzíkem. Na Akademii přestupuje do speciální školy K. Krattnera (společně s F. Tichým a B. Piskačem). Protože se jeho tvorba radikálně rozchází s akademickou normou, opouští ateliér prof. K. Krattnera a je přijat do sochařského ateliéru prof. J. Štursy (1922). Zde se sblížil např. s H. Wichterlovou, B. Stefanem nebo J. Wagnerem. Na Jarní výstavě Devětsilu je zastoupen 12 obrazy. V roce 1923 se stal členem Nové skupiny (Hoffmeister, Jiřikovský, Lauda, Piskač, Stefan, Süss, Vaněk Wachsman), která se sice rozešla z Devětsilem, ale zároveň pokračovala v rozvíjení jeho původního programu, jímž byl příklon k neoklasicismu a nové věcnosti. V témže roce se stal také členem Mánesa a až do roku 1938 se zúčastňoval pravidelně všech jeho výstavních akcí u nás i v zahraničí. Ukončil studium na Akademii výtvarných umění (1924) a odjel na roční studijní pobyt do Paříže na stipendium francouzské vlády. Zde se stýká s J. Šímou, J. Zrzavým nebo s B. Martinů. V roce 1925 se vrací do Prahy a stává se externím redaktorem výtvarné rubriky Rozprav Aventina a Literárního světa. Prochází přechodným obdobím, které pak v roce 1927 (pod vlivem Picassa) vyústí v lyrický kubismus. Od roku 1927 je výtvarným redaktorem nakladatelství Aventinum; podílí se na řízení Aventinské mansardy, kde také s jejími kmenovými autory vystavuje; kreslí karikatury a píše výtvarné kritiky do Rozprav Aventina. Začínají jeho první práce pro divadlo (v rozmezí let 1927 – 1947 vytvořil 107 scénických výprav). V letech 1929 – 1931 redigoval s O. Štorchem-Marienem moderní výtvarnou revue Musaion. První samostatnou výstavu má v roce 1930 v Aventinské mansardě (představuje práce z období lyrického kubismu). V tomto roce přechází k imaginativní fázi kubismu. V roce 1931 má první retrospektivu ve Vaňkově galerii v Brně (drobný soukromý tisk s textem K. Teigeho). Zúčastnil se mezinárodní výstavy Poezie 1932 v Mánesu spolu s francouzskými surrealisty, na níž došlo k opětovnému spojení devětsilské generace směřující k imaginativní malbě. Rok 1933 počátek imaginativní malby. V roce 1938 zvítězil v konkurzu na místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze (ministerstvo školství ale jeho ustanovení zamítlo).

V letech 1939-1945 maluje tragická podobenství národního osudu a enigmatické obrazy inspirované snem. V roce 1945 začíná učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. První jeho monografie, jejímž autorem byl J. Pečírka vyšla v roce 1947. V tomto roce dokončuje první verzi rukopisu Krásného písma. V malířské tvorbě se inspiruje elementárními formami organického mikrokosmu. V roce 1958 vyšlo 1. vydání obou dílů Krásného písma ve vývoji latinky (SNKLU). V letech 1960-1967 vznikají první Mohyly, Totemy, Citadely, Elsinory a další evokace kultovních monumentů dávných civilizací. V roce 1964 má velkou retrospektivní výstavu v Hradci Králové. Souborná výstava v Galleria del Naviglio v Miláně (1965) ukazuje na vzrůstající zájem o jeho v dílo zahraničí. V roce 1966 vyšla v nakladatelství Odeon jeho velká monografie, jejímž autorem byl F. Šmejkal. V letech 1966 – 1974 vznikají malířské cykly Vichřic, Larev, Medúz a Schodišť. E Crispolti zařazuje jeho dílo v knize Il Surrealismo do souvislosti mezinárodního surrealismu. V roce 1970 ukončil ze zdravotních důvodů pedagogickou činnost na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho velké samostatná výstava se uskutečnila v roce 1971 v galerii Lambert Monet v Ženevě; o rok později (1972) měl retrospektivní výstavu v galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem. Zemřel 1. listopadu 1974 v Praze.

Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou připravila na hlavní sezónu roku 2012 soubornou přehlídku díla významného českého umělce Františka Muziky. Pokračuje tak ve svém programu, který si klade za cíl představit autory, významně se podílející na formování kvalitativních idejí v českém výtvarném umění 20. století. Jejich předchozí prezentace ovšem nedosáhla takového významu, který by si zasloužili. V předchozích letech to byly expozice Zdeňka Berana, Karla Zlína (Machálka) nebo Jiřího Balcara. Dílo Františka Muziky tvoří neodmyslitelnou součást naší moderní výtvarné kultury. V některých oborech, zvláště v malířství, knižní grafice a scénografii, mělo na jejím utváření dokonce určující podíl. Jeho dílo je od svých počátků nerozlučně spjato s osudy české meziválečné avantgardy. Její teoretické postuláty se objevovaly v jeho realizacích s příkladnou důsledností, ale nikdy nechyběla nezbytná míra osobního vkladu. Nelze opomenout ani další oblasti Muzikova výtvarného působení. V meziválečném období se věnoval karikatuře, plakátu, propagační grafice, ilustraci a také výtvarné kritice (Rozpravy Aventina, Musaion).

Tato výstava, vedle volné tvorby (obrazy, kresby, grafika), představí v doposud nejobsáhlejší retrospektivě i jeho činnost scénografickou (autorkou expozice je doc. Vlasta Koubská). Z depozitářů Národního muzea v Praze, Národní galerie v Praze a několika soukromých sbírek, se podařilo shromáždit obsáhlý materiál, mapující tuto významnou součást autorovy tvorby. Mezi roky 1927 – 1947 vytvořil 107 scénických návrhů. Vlivy nejmodernějších scénických metod střetávající se na našem území způsobily to, že její jedinečná forma, obsahovala v sobě vlivy německé, ruské, francouzské, italské. Ty byly specificky modifikovány, takže během dvacátých a třicátých let dosáhla československá scénografie mimořádného významu a její představitelé patří k opravdovým špičkám oboru. K nim beze sporu můžeme řadit i Františka Muziku. Výstava názorně poukazuje na dočasnou osmózu mezi Muzikovou malířskou a divadelní tvorbou; je podmíněna zcela osobitou koncepcí jeho jevištních výprav, které mají často podobu uhrančivého surrealistického obrazu (např. W. Shakespeare: Hamlet, 1936; B. Martinů: Julietta, 1938). Proto také v Muzikově tvorbě dochází často k migraci jednotlivých motivů z obrazů do scénických návrhů a naopak.

V Muzikově raném období volné tvorby se výrazně projevuje nový životní pocit nastupující generace. Z počátku je zde patrný vliv B. Kubišty, pak se přiklonil k primitivismu, od kterého přešel k dobovému neoklasicismu. Velký vliv na jeho následující činnost měla studijní cesta do Paříže. Postupně se obracel k volnějšímu a více malířskému přepisu skutečnosti. Od roku 1926 začínají do jeho obrazů pronikat prvky kubistického tvarosloví. Na počátku třicátých let vstupuje jeho dílo do období imaginativního kubismu. Plošný grafický znak se transformuje do plastického novotvaru. Abstraktní tvarová fantazie se ve stále větší míře vzdaluje kubistické morfologii. Poetika Muzikova díla byla v této době ovlivněna jednak tvorbou Giorgia de Chirica, jednak vlastní zkušeností jevištního výtvarníka. Právě na této etapě jeho tvorby lze dokumentovat úzké propojení jeho volné produkce s činností scénografickou. František Muzika dokázal ve svém díle i reagovat na společenské otřesy doby; je to občanská válka ve Španělsku, dobově podmíněná tématika přechází i do jeho válečných realizací, které vrcholí volnými cykly Sny a Z Českého ráje. V poválečných letech, kdy už jeho značně prořídlá generace nevystoupila s žádným novým programem, si František Muzika vypracoval svou vlastní malířskou poetiku, která rozvíjela, s hlavními proudy současného světového umění, původní orientaci k básnickému obrazu.

Exponáty, které se objevují na této přehlídce, byly z velké části zapůjčeny ze sbírek státních galerií České republiky (největší konvolut patří Národní galerii a Národnímu muzeu). Neméně významný podíl zde mají i soukromí sběratelé. Díky jejich ochotě se zde představí i díla, která nebyla veřejně prezentována. Expozici doplní i ukázky z Muzikovy dokumentace (archiv NG v Praze); korespondence s významnými osobnostmi kulturního dění u nás i v zahraničí. Výstava, kterou pořádá Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou ve spolupráci s Národním Muzeem v Praze, představuje nejrozsáhlejší a nejkomplexnější přehlídku Muzikova díla za posledních dvacet pět let. Kvalitativně i kvantitativně ji lze srovnat s výstavou, kterou v roce 1986 uspořádala v Jízdárně Pražského hradu Národní galerie v Praze (autor PhDr. František Šmejkal).