Strategické hry

3. 4. 2012Dana ZikmundováRozhovor

"Asi by měla vzniknout určitá sorta historiků umění, stačí třeba dva, tři, kteří by si periferie vzali za program." říká Jiří Černický v rozhovoru, který vznikl při příležitosti konání výstavy At 307: Желю Желев, Ateliér malby Jiřího Černického na VŠUP v ústecké Galerii Emila Filly. A ač se snaží nebýt, dominantní postavou je zde přirozeně právě Černický.

Jak uvádí medailonek Ateliéru malby VŠUP, "takzvané úvahy o konci či smrti malby, fotografie, konceptu, sochy, videa je možné chápat jako součást strategických her o definici současného umění." Strategické hry studentů a jejich chápání malby jako ničím neomezované médium výtečně prezentuje výstava At 307: Желю Желев v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem. Ve výstavním prostoru se snad nesetkáte s jediným závěsným obrazem (alespoň ne zavěšeným na stěně). Ale s obrazovými situacemi, které více než s barvou a plátnem pracují s daným prostorem a pestrou škálou vizuálních prostředků, objektem počínaje a videem konče. Rok pod novým vedením Jiřího Černického a Marka Meduny míří Ateliér malby VŠUP k post-konceptuálním tendencím, posouvající malbu do dimenzí, v nichž si už nevystačíme s historicky ověřeným pojmenováním technik a přístupů. Fakt, že se pražský ateliér neschovává za teoretické hádanky a k tvorbě přistupuje s upřímností a otevřeností, je z výstavy cítit.

S první výstavou Ateliéru Malby VŠUP jste zamířil do Ústí nad Labem. Proč právě sem? Je to logické, jednak tu mám velmi dobré vztahy, dlouhodobě s Ústím spolupracuji. Galerie má dobré parametry a hodí se k takovému druhu skupinové výstavy. Proto jsme se dohodli s Michalem Kolečkem, že by šlo projekt zde zrealizovat. Vyplynulo to celkem přirozeně.

Dlouho sleduji mírnou soutěživost mezi FUD a VŠUP. Nebylo částečným záměrem konání výstavy právě v Ústí také srovnání těchto škol? Já si myslím, že žádná konfrontace snad ani není možná. Přece jen VŠUP je škola v centru hlavního města, města s jiným počtem obyvatel. Spíše bych mluvil o partnerství. O konkurenci moc být řeč nemůže, nefunguje to jako v podnikatelském prostředí, nejsme politické strany. Každý umělec by měl přemýšlet tak, že čím víc dobrých věcí vytvoří, tím víc se posouvá. Čím větší tlak na něj vzniká, tím může být lepší, konkurenceschopnější.

Necháváte studentům při tvorbě volné ruce nebo jim zadáváte jasně ohraničené úkoly? Žádné úkoly jim pokud je to jen trochu možné nedávám. Snažím se rozvíjet jejich osobnost tím, že se je pokouším pochopit a následně s nimi spolupracovat na prohlubování jejich myšlenek.

Na vernisáži jste mluvil o tom, že do konzultací zapojujete i teoretičku umění. To se nevidí tak často. Jak vaše spolupráce začala a v čem vidíte její hlavní přínos? Jana Chlubná je pro nás velmi důležitá, protože má na problémy a témata, která probíráme odlišný a velmi obohacující pohled. Prostě ví jiné věci a při debatách nás zpřesňuje a doplňuje. Studentům také pomáhá reflektovat jejich teoretické texty, týkající se jejich práce. Je naším velmi milým partnerem.

V Ústí nad Labem a v Galerii Emila Filly jste se představil už několikrát, ale nyní jste zde poprvé v roli kurátora výstavy... No kurátorem... Na výběru děl jsme pracovali s Markem Medunou, mým asistentem, architekta dělal Jan Zdvořák, což je můj student z jednoho z vyšších ročníků.

Jak vlastně sledujete vztah umělec vs. kurátor? Občas zazní i názor, že kurátorská práce je nahraditelná a výtvarník si vystačí sám... Já to takhle úplně nevidím, protože to opravdu může být hodně individuální. Některé čistě kurátorské projekty jsou velmi užitečné. Přece jen kurátor se na výstavu dívá z vnějšku, z pohledu teoretika. A některé projekty jsou opravdu přínosné. Když kurátor zpracovává téma, pro které si vybere umělce, jenž k němu mají co říci, tak je to fajn, hlavně pokud je kurátor produktivní a neomezuje, nelimituje umělce, nebo je nestaví do nějakých nepřirozených pozic, kde by nechtěli být. I když i to je třeba brát v uvozovkách, protože někdy je přínosné, když umělce donutí přemýšlet jinak. Řekl bych, že pokud je kurátor produktivní a něco opravdu živého se děje, tak je to v pořádku. Za špatné považuji, když je zkostnatělý anebo nějakým způsobem pracuje jako člověk rutinér. Anebo se zabývá tématy, která se nám v určité době mohou jevit jako mrtvá nebo zbytečná. Proč? Ale kurátorskou činnost nechci v žádném případě devalvovat.

Centrum a periferie. V jednom rozhovoru tvrdíte, že zájem o umělce žijící a tvořící na periferii musí přijít z centra. Myslíte, že na okrajích chybí výrazné osobnosti, které by byly schopné umění dotáhnout do centra dění, v našem případě do Prahy? Vždycky musí chtít dvě strany. Nevím, jestli primární nezájem, který pramení z toho, že umění pochází z periferie, je špatný. Jde spíš o to, že Praha je tak přehlcená výstavami a koncerty, že si opravdu vystačí sama. Kdybyste chtěla udělat výstavu všem pražským umělcům, kteří za to stojí, tak byste stejně mohla dát možnost vystavovat jen jedné třetině z nich. Na periferii už se nedostává, protože ani pražští umělci nemají šanci sami sebe odprezentovat. Nevím, jestli je to lenost, ale zřejmě jim nestojí za to, aby sem přijeli. Rádi se podívají na fotografie z výstavy, když je nafotíme. A myslím si, že to není problém jen České republiky. Asi by měla vzniknout určitá sorta historiků umění, stačí třeba dva, tři, kteří by si periferie vzali za program.

Takže zájem musí skutečně přijít z centra? No samozřejmě, protože většina zásadních informací teče přes centrum. I když Ústí je trošičku taková výjimka, protože Michal Koleček se snaží v mezinárodním kontextu něco dělat bez Prahy. A docela se mu to daří. Je vidět, že když jsou lidi manažersky schopní, tak toho dokážou docílit. Jsou potom respektovaní z Prahy, kde je Michal brán jako regulérní, rovnocenný partner.

Mnohokrát jste vystavoval v zahraničních galeriích. Je podle vás mezi českým a zahraničním publikem nějaký rozdíl? Nemá zahraniční publikum větší zájem o umění než my? Těžko říct, nemyslím si, že je velký rozdíl mezi auditoriem. Na vernisážích a návštěvách výstav je to relativní podle typu galerie apod. Ale v tom bych neviděl takový problém. Ten podle mě spočívá spíše v tom, jak se s uměním dál pracuje, jak se prezentuje. Jak jsou vychovávané děti ke vztahu k umění a jak je umění obecně reflektované teoretiky a médii. V těchto ohledech je úroveň v Čechách a v zahraničí rozdílná: u nás ještě není tak odborná a kultivovaná. Avšak nevím, jestli slovo kultivovaná je tím nejvhodnějším. Kolikrát cítím, že se třeba zatracují určité generace, nebo že se kritizuje tam, kde by se kritizovat nemělo. I když kritika musí být, jinak by umění spělo k úpadku. Kolikrát vidím nepřesné, zbytečné kritiky tam, kde by nemusely být. Kde člověk cítí nějaké osobní záležitosti. Je to takové typické české, lidé si vzájemně nepřejí.

V poslední době se nostalgicky vracíme do 90. let. Jak vnímáte současnou atmosféru v porovnání s tehdejší euforií? Tehdy například vznikala spousta soukromých galerií. Neřekl bych, že v tomto ohledu je dnešní doba výrazně jiná, galerie vznikají i dnes. Třeba v Praze se pořád objevují nové prostory. Jen v hlavním městě se v poslední době otevřelo sedm nových malých galerií a některé jsou na dost dobré úrovni. Například galerie Svit. Doba je jiná, není porevoluční, ale to neznamená, že by mladí lidé nebyli kreativní. Koneckonců i Rafani dělají zajímavé aktivity a takových lidí je víc.

______________________________________________________________