Běžná situace se zvláštní situací

Spejs v mezírce domů v uličním a dvorním traktu v ulici Záhřebská na Vinohradech není laické i odborné veřejnosti zatím příliš známý. Přitom představuje velmi autentické místo, kde se naplňuje dialog volného umění se současnou architekturou. Po rekonstrukci někdejších činžovních domů zde přibylo prosklené atrium. Funkčně spojuje recepci a komunikačně průchozí pasáž, kde se již druhým rokem konají kurátorsky zaštiťované výstavy. Domy s novou pasáží, ve kterých dnes sídlí více firem – mezi jinými i animační studio, spravuje anglická firma Willbrook management int.

Ředitel pražské filiálky Peter Goudes svěřil kurátorství výstav Pavlu Liškovi, jehož dlouholeté zkušenosti kurátora a historika umění z Česka i Německa by měly být pozitivním garantem kontinuálně promyšleného výstavního programu. V současné praxi oslovuje Pavel Liška studenty nebo starší absolventy převážně sochařských ateliérů pražské VŠUP a mnichovské Akademie. Soustředí se tedy na ty autory, kteří tradičně sochařské formy překračují a více pracují v široké škále hybridně intermediálních konotací. Výstavy jsou spíše dlouhodobé, obměny se plánují čtyřikrát do roka.

Poněkud zvláštní souvislosti vykazuje první letošní výstava košického rodáka Tomáše Bujňáka (1979), který po završení let svých mnohovrstevnatých studií – diplom výkonného umělce získal na Akademii výtvarných umění v Mnichově u prof. Magdaleny Jetelové – se rozhodl usadit se tady v Praze. Tomáš Bujňák se od počátku svých studií zabývá performancí, objekty, instalacemi, fotografií i videem, a v poslední době stále víc vlastní animací v 3D programech, ale i fyzickými formami tradičního sochařství. V charakteristicky morfologické zkratce, ale především i s mentální nadsázkou, pohrává si s vjemy rozličných stádií vlastního života, jako je např. labilní tíha a vratkost, v nichž se spojuje – řečeno jeho vlastními slovy – „běžná situace se zvláštní situaci…“.

Bujňákovy animované prezentace jsou zde zatím čtvrtým výstavním projektem v pořadí. Videoprojekce, které nechává autor nepřetržitě „běžet“ po konstrukčních prvcích atria, navazují v mnohém na jeho předchozí prezentace (7. mezinárodní sympozium výtvarných akademií, Klatovy, 2006) a přitom maximalisticky respektují přednosti i limity daného výstavního prostoru. Ačkoliv by se mohlo zdát, že místo je samo o sobě významově i pohledově přetížené, řekl bych, že Tomáš Bujňák přijal výzvu a dokázal se s nesnadným úkolem vtipně vypořádat.

Prostor, ve kterém vystavuje, není mu osobně pouze výstavní příležitostí, ale také hlavně průchozím místem do studia, kde obvykle pracuje. Takže se jeho projekce virtuálních postaviček, které divák pozoruje, jak běhají po řadách kovových prvků architektonické konstrukce výstavní síně a jako by se jednalo o jakési „pohádkové pomocníčky“, s realitou běžného života sčítá. Celkovému zážitku proto vůbec nevadí, že vnitřní konstrukce jinak výrazně dynamizované architektury je sic předimenzovaným, avšak silně autonomním dílem, v němž architekt Petr Franta přerušovaným stoupáním mezipodlažního schodiště a především provazováním oválné střešní konstrukce se statickou základnou pravoúhlé dispozice posílil hybný dojem vlastního řešení, který návštěvník vstupující do atria zažívá. Firemní kanceláře, ani jejich zázemí, ve skutečnosti žádným relaxačním místem nejsou. Bujňákovy světelné obrazy jsou také v neustálém pohybu. Přítomnost jeho neustále nahoru či dolů deroucích se postav s rozpoznatelnými autorovými rysy, stejně jako i horizontální pás běhajících manuálů se stavebními kolečky, kteří viditelně převáží cosi málo definovatelného, vykazuje krasosmutně úděl převážné většiny z nás.

Pavel Netopil

______________________________________________________________

Tomáš Bujňák: Work / kurátor: Pavel Liška / Spejs / Praha / 17. 1. – 1. 4. 2012