Kdo je v NG kurátorem?

Nedávno se Ondřej Horák na stránkách Artalku pozastavoval nad stavem Národní galerie v Praze (konkrétně nad výší vstupného a přístupem k návštěvníkům – zde), který před časem na obrazovkách ČT shrnula Milena Bartlová asi tak, že se ani po roce nového vedení v zásadě nic neděje. Vezmu to s dovolením za jiný konec – navážu na svůj ani ne rok starý komentář (zde) k určitým neznalým výrokům Vladimíra Rösela na adresu kunsthistoriků a kurátorů NG.

„Vladimír Rösel používáním sousloví »kunsthistorici-kurátoři« dává na odiv svou naprostou neinformovanost – kurátor a kunsthistorik mají zcela jinou náplň práce,“ psal jsem tehdy. Za dobu svého „kralování“ mne však Vlasimír Rösel o opaku nepřesvědčil, hned vysvětlím proč. Že NG na svém webu za Milana Knížáka neuváděla jména jakýchkoli zaměstnanců kromě tiskového oddělení, nebylo vzhledem k jeho všem dobře známému egocentrickému způsobu vedení galerie nijak podivné, dokonce to byl jeden z jakýchsi příznačných rysů jeho stylu. Národní galerie nepochybně disponuje jak velmi schopnými kunsthistoriky, tak velmi schopnými kurátory a bylo tomu tak i za Knížáka (jmenovat budu z mně blízké oblasti umění od 19. století po současné třeba Annu Pravdovou, Evu Bendovou nebo někdejšího kurátora kresby a grafiky Ondřeje Chrobáka). Národní galerie však tento fakt a také fakt, že muzeum umění bezpodmínečně musí fungovat na silných kurátorských osobnostech i osobnostech s vysokým vědeckým kreditem, trvale ignoruje.

Vezměme si prezentaci běžné menší výstavy v NG, např. nedávnou přehlídku Jan Štursa – kresby. Na webu NG je výstava podepsána kurátorkou Zuzanou Novotnou. Je autorkou koncepce výstavy? Kurátorkou v organizačním smyslu? Řešitelkou vědeckého úkolu dlouhodobého zpracování Štursových kreseb? U výstavy nevelkého rozsahu s nepatrnou reflexí se to jaksi snese, jinak tomu ale je třeba v případě nedávno diskutované výstavy Rembrandt & Co. Z jedné strany zněly hlasy, že je součástí vaření z vody nového vedení NG, z druhé strany, že se jedná o vyvrcholení mnohaleté vědecké práce jen s trochu svérázným marketingovým označením. Ani jedněch argumentů by nejspíše nebylo potřeba, kdyby bylo jasně patrné, kdo za projektem stojí, jaké odborné tváře, pomocní a podpůrní pracovníci či externí síly a firmy se na přípravě podíleli – prostě kdo má co na triku. Na webu galerie, ale ani na samostatném webu výstavy se nic takového jasně na první pohled nedočteme. Kurátorkou výstavy je označována Anja K. Ševčík, na jiném místě je jako kurátorka ale označována PhDr. Blanka Kubíková, koncepce výstavy byla tedy snad nějaké kolektivní dílo? Nevíme.

Chceme-li živou instituci, je nutné mít u nás arzenál nezávislých kurátorských osobností (kteří nebudou žít na hranici existenčního minima) a jen Moravská galerie a několik ojedinělých galerií krajských na jeho podporu nestačí. Moravská galerie je totiž v chápání kurátorů/autorů výstav oproti NG světelné roky napřed – odlišuje přehledně autory výstavy a kurátory výstavy. V roli autorů se často objevují externí vědecké kapacity (viz aktuální Obrazy mysli/Mysl v obrazech), ale i kmenoví zaměstnanci galerie, jakési profilové tváře jednotlivých sbírek (viz aktuální Colorito). Kurátor, zpravidla zaměstnanec galerie, má pak na starosti spíše tu organizační, chceme-li manažerskou stránku věci (z latinského curare, starat se o věci, střežit je, oproti invenire, nalézati, objevovati). A všichni pak víme, kdo dává za co hlavu na špalek. Je jasné, že úspěch je pak do velké míry přivlastněn osobně tím, kdo je pod výstavou podepsán, ale v případě neúspěchu není možné štít síru na celou instituci tak, že oni si to tam za zdmi galerie už nějak přeberou. Osobní odpovědnost měla ostatně být vedle osobního vlastnictví a osobní svobody jednou z nadějných hodnot porevolučního systému.

Zcela trestuhodná a pro veřejnost i značně nepraktická je anonymizace kurátorů sbírek, „strážců“, „pečovatelů“ jednotlivých sbírkových předmětů, kteří ostatně vykonávají hlavní část muzejního zákona – o výstavách se v něm nic nepíše, pouze ve zřizovacích listinách většiny muzeí umění stojí cosi o adekvátní prezentaci sbírek, proto se pořádají výstavy. Kdyby se ale nějaké nekonvenční muzeum umění rozhodlo umístit své sbírky třeba na web (jako např. někdejší ČMVU, GHMP nebo i NG), tento požadavek formálně splní a může vesele zavřít. Uvědomme si proto, že existence zpřístupněných muzeí umění s instalovanými originály uměleckých děl tak ani dnes není samozřejmá.

Učinil-li Milan Knížák z NG v očích veřejnosti neprůhledný moloch, je třeba ho vlákno po vláknu rozplést, přiznat kurátorům, kunsthistorikům, ale i dalším pracovníkům NG jejich kredit a ne nahodit jen novou mediální fasádu instituce, jejíž program vychází vstříc především sponzorujícím bankovním institutům.