Krása je mi málo krásná

"Ty velké městské nebo státní galerie nemají moc chuti nebo odvahy nějak více řádit." říká Hana Puchová − malířka, jejíž výstavou zahájila letošní sezonu Galerie U Dobrého pastýře. Kromě ostravské scény jsme se bavili i o jejím vztahu k výtvarnému umění a galerijnímu provozu.

Jak jste se vůbec k výtvarnému umění dostala? Jako každý druhý, vždycky mě bavilo malovat, kreslit a vymýšlet si, a měla jsem štěstí na učitele ve škole. Jako spousta jiných jsem chodila kreslit ke Karlu Žaludovi, později k paní Aleně Ovčáčkové, kde jsem se seznámila s Jirkou Surůvkou, Markem Pražákem, to bylo důležité. Přes Jirku pak s Helenou a Pavlem Šmídovýma, se Zdeňkem Janošecem Bendou, s bratry Balabánovými a dalšími. Líbilo se mi někam patřit a hlavně něco společně sdílet.

Jaký je proces vzniku Vašeho díla? Myslím tím předcházející myšlenkový proud a samotný proces tvorby. Vlastně moc nevím, jakým způsobem se rozhoduji. Vnímám svět hodně vizuálně, někde mi něco utkví, může to být situace, práce někoho jiného, cokoliv. A to se zpravidla po delším válení a nudění se „vyjeví“ a já si „to“ zkouším namalovat. Taky se ale snažím pracovat pravidelně, abych úplně neztratila pracovní rytmus, některé věci se vyjeví i při práci. Taky jsem ilustrovala, a tedy pracovala na zadání někoho jiného. Nemám žádný neměnný rituál, někdy si dělám skici, ale ne vždycky.

Zdá se mi, že Vás na současných výstavách není příliš vidět. Máte nějak vyhraněný názor na galerijní a umělecký provoz? Vlastně toho o galerijním provozu moc nevím, mám tedy hlavně dojmy a ty nejsou nijak vyhraněné. Mám pocit, že věnovat se provozování galerie je nevděčná práce a nejlépe ji dělají opravdu zapálení lidé. Myslím si, že je to poznat, ta vložená vášeň.

Jaké jsou Vaše umělecké ambice? Malujete spíše pro sebe, pro své známé, nebo byste ráda vystavovala více? Marek Pražák mi nedávno říkal, že je Vám spíše jedno, kdy budete objevena, a že pro Vás sláva není vůbec důležitá. To tedy nevím, kde to ten Marek vzal. Možná, že se jenom blbě tvářím, neumím dobře přijímat poklony. Nemyslím, že bych o úspěch nestála, možná ale o něj nestojím dost urputně. Líbí se mi, když jsem spokojená se svou prací, líbí se mi, když mne někdo ocení.

Jaký je podle Vás stav dnešní ostravské výtvarné scény? Tady v Ostravě se nejvíc bavím v Jámě, kde nejčastěji vidím něco jiného, zajímavého, výstavy tam − kromě jiných − organizuje Jirka Surůvka, který taky spolupořádá Malamut. Tam jsem šla loni s blbými předsudky, ale festival se mi moc líbil. Krom toho mám ještě ráda Fiducii. Ty velké městské nebo státní galerie nemají moc chuti nebo odvahy nějak více řádit. A že by Ostrava nějak extra vyčnívala? To asi ne, nebo tedy nemám ten dojem.

Jaký máte k Ostravě jako k městu vztah? Myslíte si, že její charakter a atmosféra Vaše dílo ovlivňuje? Ostrava je můj domov, ale vždycky mám pocit, že to musím nějak obhajovat. Součást mé diplomky byly kvaše, malovala jsem provoz ve Vítkovických železárnách a opravdu jsem tam cítila dojetí nad tou krásou. Taková ta „opravdu“ malebná města jsou mi trochu podezřelá, mám tam takový dovolenkový pocit, chybí mi trocha té špíny a blbé řeči. Už jsem to někde říkala – krása je mi málo krásná.

Dokázala byste odhadnout, pakliže byste žila jinde, jestli by se to podepsalo na Vaší tvorbě? Nevím, možná. Zdá se mi, že nejsilnější impuls pro mou práci je zvědavost a ta chuť něco společně sdílet, a za to, myslím, Ostrava až tak nemůže.

Foto (pohled do instalace výstavy): Michaela Dvořáková

______________________________________________________________

Recenze výstavy zde

______________________________________________________________

Hana Puchová: Jsme tady / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 25. 1. - 14. 3. 2012