Podvýboru se práce evidentně daří

„Vzhledem k režimu utajení, který je identickou součástí aktivit B.K.S. není možné uvést seznam akcí této organizace.“ (Pavlína Morganová: Akční umění, str. 218). Bude konec světa. Dalších komentářů není třeba, recenze je napsaná.

Takhle nějak by si asi recenzi představovali sami členové Podvýboru pro útlum publicity při B.K.S., přesto mi to nedá, než tu trochu přesně nadávkovaných informací, které pronikly na veřejnost v podobě výstavy ve Špálově galerii, využít. Podvýboru se evidentně práce velmi daří, což je vidět nejen na množství recenzí této výstavy, ale také na nemožnosti dohledat informace na internetu.

Organizace pokojně „přitakávající životu i smrti“ nám právě probíhající výstavou připomíná že, smrt je nejen součást života, ale vůbec zatraceně vážné téma. Ostatně letos se konečně všichni dočkáme: na prosinec je přeci ohlášen opravu konec světa.

První místnost, která rekapituluje 20 let práce Podvýboru pro útlum publicity při B.K.S., má charakter kroniky: fotografiemi z vycházek a sympozií, transparenty a všemožnými artefakty je zde ilustrován charakter umělecké činnosti tajné organizace. Rakve ve výloze jsou pak mistrným PR kouskem Podvýboru pro útlum publicity při B.K.S.: slouží jako názorný příklad smyslu pro humor B.K.S. Na jednu stranu jakoby zapomenuté rekvizity z vernisážové performance jasně říkají o co na výstavě jde: o život a smrt, na straně druhé, ve výloze odložené rakve náhodného návštěvníka od vstupu dokonale odradí.

Tématem prací na výstavě i celého konceptu tajné organizace je především parodování běžného života, stejně tak jako kafkovsky nesmyslná byrokracie, která prolíná celým dílem. Tento přístup k žité realitě, jejím obracením na způsob karnevalu: to jest znevažováním vážného skrze hru na vážné, je ostatně českým specifikem. Jako reakci na normalizační bezčasí rozvinuli tento obranný mechanismus vedle B.K.S. například herci kolem divadla Sklep, nebo divadla Járy Cimrmana.

Návštěvník (bráním se psát divák, protože i přes nepřehlédnutelné nápisy „Prosíme, nedotýkejte se“ jsme oběťmi touhy nejen se dotknout, ale snad si i chvíli hrát) je pohlcován emocionálně působivými předměty vesměs kultovního charakteru, sloužícími nám neznámému ritu. Co jiného jsou lasičky uvízlé v pařezech-půllitrech, mrtvé včely, oltář plný kostí nebo nástěnka se sklem špinavým tak, že obsah není vidět? Najdeme i zbraně, které jsou příznačně určené primárně pro boj nablízko, boj muže proti muži ve chvílích nejtěžších. Blízkost a přeneseně i osobní účast ostatně k rituálům patří. Vše je pak pečlivě obaleno neprůstřelnou dokumentací, pečlivou archivací veškeré činnosti a byrokracií parodovanou až za hrob. Doslova.

Výstava je koncipována tak, aby si návštěvník mohl užít svůj konec světa: prohlídku musí začít v přízemí, podle navigace čísel-kostí pak pokračuje dále, do temného podzemí čili Krypty (připomeňme, že ve Špálově galerii jsou komunikační prostory po rekonstrukci vymalovány černě), odtud pak očištěn může pokračovat vzhůru do místností s duchovně-povznášejícím obsahem.

Mezi rekonstruovanou badatelnou Detašovaného pracoviště pro práci Národní galerií a konstruovanou kryptou s rakvemi i členy Podvýboru, jsou promítána videa ze zasedání B.K.S. v Tokiu (2009). Performance Ikebana B.K.S. včera a dnes pak odkazuje k agendě tajné organizace: konec, rozklad a smrt versus život, v pojetí japonského tradičního způsobu aranžování květin. Na záznamu prochází činovníci tajné organizace udiveným Tokiem se suchými větvemi „dekorativně“ umístěnými na zádech. Ilustrace témat B.K.S. více než zřejmá: obřadně performativní upozornění světa, že konec se blíží.

V prvním patře se nachází čistá, racionálně uspořádaná místnost s artefakty a „pravými uměleckými díly“ - jsou opatřena popiskami se „jmény“ autorů. Rýpavý recenzent by zde mohl namítnout, že v tomto bodě instalace ztrácí rozjezd, ale vzhledem k charakteru výstavy jakožto sebe-prezentace, je vlastně veškerá kritika nemístná. Podvýbor nám totiž dávkuje informace podle promyšlených pravidel a předem daných kvót, protesty jsou zbytečné. Zůstat v utajení prostě není v dnešní době vůbec jednoduché.

A jak by řekl klasik, o čem se nedá mluvit o tom se má mlčet...Bude konec světa. Tečka.

Anežka Bartlová Autorka je studentkou Ústavu pro dějiny umění FF UK

______________________________________________________________

Dvacet let úspěchů podkomise pro útlum publicity B.K.S. / Galerie Václava Špály / Praha / 13. 1. – 26. 2. 2012

 

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.