B.K.S. jsou konspirátory úplně všeho

Ve Špálově galerii probíhá výstava umělecké skupiny B.K.S., jejíž členové vystupují zásadně pod pseudonymy a jejíž činnost záměrně vyvolává mýtus neodhalitelného. Jiná média skupinu s oblibou veřejně rozkrývají, tato recenze však vychází z uměleckého záměru skupiny.

Bude konec světa (B.K.S.) dnes tvoří Dr. I1 Šklába Sklabinský, prof. Eckel Eckelhaft a Pablo Augeblau. Činnost její dvacet let existující podkomise pro útlum publicity (PPÚP) je zaměřena zejména na zakrytí skutečného záměru „tajné organizace B.K.S.“ Na veřejnosti vystupuje v rámci různých performancí. Jednu z nich prezentuje souběžně i v Galerii České pojišťovny a to její výslednou fází – ikebanou.

Právě pro kontrolu své publicity by se – v intencích dnešní mediální logiky – měla nazývat konspirační organizací: „Nikdo o ní nic neví, tak to asi budou její kořeny sahat pěkně hluboko.“ Tento fantaskní charakter B.K.S. přiživuje zejména tím, kolik informací o sobě zamlčí, potažmo kolik uměleckých děl vystaví. Svou recesivní tvorbou skupina stále naráží na několik společenských problémů.

Předměty ve Špálově galerii, které mají charakter jakéhosi „domestikovaného samorostu“, hrají roli artefaktů. Jejich muzeální prezentace je ostatně jednotícím prvkem obou aktuálních výstav B.K.S. Ze suterénu se stává hrobka. Na podstavci je umístěno šuple z kartotéky, pod nímž visí náhrobní destička s nápisem „hálábol“. Může se jednat o přesmyčkou slova „blábol“, nebo také o maďarský výraz pro „vděk“. Tak jako tak jde o vysvětlivku exponátu, jemuž nikdo nerozumí.

Také předměty v muzeu vzbuzují dojem velmi vzácných artefaktů. Bývají to však jen útržky z minulosti, které se instituce rozhodla prezentovat jako historické uzly. Nápisy pod vitrínou pak nás mají přesvědčit o významu vystaveného. Instituce kontroluje, co se stane historickým faktem a co jen domněnkou. Výhodou Podkomise pro útlum publicity je, že její výběr nemusí nikdo brát vážně.

Jedno z hesel použitých v tiráži výstavy je „přitakání životu i smrti“. Původní Nietzscheovo „heilige ja-sagen“ (Johnem Cagem převedeno na „přitakání životu“) se v teorii umění minulých dob stalo nejčastěji používaným všeobjímajícím a nic neříkajícím klišé. To je možná i důvodem, proč se Pablo Augeblau rozhodl tímto zamlžovacím souslovím „vyfutrovat“ výstavu B.K.S.

Stále se opakující motiv kontroly toho, co je možné z výstavy pochopit pak připomíná systém pravidelných aktualizací slovníku v románu Geroge Owella 1984: Slov stále ubývá, za cílem konečného znemožnění dorozumívání. Neustálá nepřístupnost informací se na výstavě stává bujarou oslavou smrti. Přítomné rakve a ve sklepě i krypta s „nabalzamovanými Gottwaldy“ (voskovými kopiemi umělců) nás ještě víc utvrzují v tom, že „velcí bratři“ skonají v okamžiku, kdy na sebe něco prozradí. „Mluvit stříbro, mlčet zlato, umřít diamant,“ doplňují pořekadlo na stěně Sálu úniku informací.

Neustálé zesměšňování sebe sama a svých metod má očišťující dopad. Umělci tematizují zejména úřední vážnost a to se svým absurdním humorem. Díky němu se do diváka určité momenty snáze otisknou a vybaví se mu třeba ve chvíli, kdy se s váženými úřady bude sám potýkat.

______________________________________________________________

Dvacet let úspěchů podkomise pro útlum publicity B.K.S. / Galerie Václava Špály / Praha / 13. 1. – 26. 2. 2012