Artalk.cz

Surůvkovsko-lysáčkovský kabaret

Jaká je současná ostravská výtvarná scéna a jaká jsou její specifika? Autor následujícího textu Tomáš Knoflíček si sice stěžuje na chybějící Kunsthalle, přesto mix galerií, které přibližuje, bezesporu láká k návštěvě severomoravské metropole.

V někom naději, častěji však pocit zmaru či dokonce pobouření, vyvolávala instalace Jiřího Surůvky Základní kámen Kunsthalle, jež se před více než dvěma roky objevila na výstavě „Ostrava?“ uskutečněné v rámci kandidatury na titul Evropského hlavního města kultury 2015. Přesto – nebo možná právě proto – bychom jen stěží hledali výmluvnější symbol stávajících poměrů na zdejší výtvarné scéně. Jejímu potenciálu totiž dlouhodobě neodpovídá institucionální podpora; zatímco totiž například ve srovnatelně velkém Brně v současnosti probíhají bouřlivé diskuze týkající se krácení prostředků zajišťujících chod Domu umění, v Ostravě dosud žádná městská galerie ani nevznikla. Máme tedy propadat malomyslnosti? Možná, záleží však na úhlu pohledu. „Ostravská výtvarná scéna“ je v současnosti pravděpodobně spíše uměle živený mýtus než realita, diváku toužícímu po vizuálních stimulech v podobě současného umění se zde nicméně přesto dostane sice nikterak opulentního, leč ve výsledku výživného pohoštění, odpovídajícího lokálním specifikům kuchyně.

Galerie výtvarného umění v Ostravě
Respektujeme li významovou hierarchii institucí, začneme pravděpodobně v Galerii výtvarného umění v Ostravě (dále jen GVUO). Ta se vzhledem k charakteru zařízení samozřejmě nezaměřuje jen na současné umění, s nástupem Jiřího Jůzy na místo ředitele se ale frekvence výstav současných tvůrců výrazně navýšila. V roce 1952 založená GVUO dnes provozuje dva výstavní prostory, Dům umění (původně budova Spolku pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Moravské Ostravě) a Novou síň, fungující od konce 80. let. V současnosti vzbuzuje velké naděje projekt na dostavbu Domu umění podle návrhu Josefa Pleskota, s jehož realizací by se podle optimistických odhadů mělo začít v roce 2013. Teprve poté se snad v daném segmentu budeme moci v Ostravě dočkat rozsáhlejších, tematicky sevřených výstav, které vytvoří adekvátní pandán k již probíhajícím souborným výstavám z období klasické moderny (Sváry zření, Černá slunce). Dosud zde však – zejména s ohledem na instalační specifika současného umění – převládají autorské prezentace (za poslední tři roky např. Kryštof Kintera, Milan Dobeš, Jakub Špaňhel, Jaroslav Róna, Petr Lysáček, Jan Vytiska, Juraj Jakubčiak) či skupinové výstavy (Tvrdohlaví po 20. letech, Měkkohlaví atd.).

Sokolská 26
Na konceptu autorských výstav staví také výstavní síň Sokolská 26, založená v roce 1993 jako součást Centra kultury a vzdělávání Moravská Ostrava a Přívoz. Prostory vily Hanse Ulricha, vystavěné podle projektu z konce 19. století v duchu pozdního historismu, vytvářejí pro prezentaci tvorby současných autorů osobitý rámec. O jejich skladbu se zpravidla starají přední domácí kurátoři, kteří ve srovnání s GVUO věnují přece jen větší prostor mladší generaci tvůrců. Výstavní síň si tak dlouhodobě udržuje statut instituce, která sice neohromuje progresivitou, ale vydobyla si renomé citlivě voleným programem mapujícím činnost „výrazných a nezpochybnitelných osobností soudobé české výtvarné scény“ (z poslední doby např. Jan Nálevka, Michal Gabriel, Jiří Franta & David Böhm, Robert Šalanda, Vasil Artamonov&Alexej Klyuykov, Jiří Petrbok).

Potomci Galerie 761
Ještě výrazněji na mladší autorskou generaci cílí výstavní dramaturgie galerie Dole, sídlící v suterénních prostorách antikvariátu a klubu Fiducia. Její činnost volně navazuje na Galerii 761, působící ve stejných prostorech na přelomu milénia. Galerie se pod kurátorským vedením Martina Mikoláška zaměřuje zejména na prezentaci současné malby, neboť výstavní prostory využívá i zdejší klub pro pořádání jiných kulturních akcí, jako jsou přednášky, besedy či projekce. To, že však lze se zdejším prostorem zacházet i konceptuálně ve smyslu site-specific instalací, dokumentují například nedávné výstavní počiny v podobě prezentace studentů ateliéru Malba II Františka Kowolowského FU OU, Martina Klimeše či právě probíhající výstavy již zmiňovaného ruského dua Vasil Artamonov & Alexej Klyuykov. V téže budově pak také sídlí fotografická galerie Fiducia, která pod vedením Romana Poláška nabízí program, v němž se uplatňují etablovaní fotografové od klasické moderny až po současnost. Vzhledem k svému charakteru fungují obě galerie nezávisle na sobě, je-li tomu však v případě velkorysejších projektů zapotřebí, mohou hostit jeden výstavní podnik společně, jak tomu bylo například u výstavy „Andy Warhol, život a smrt“, uspořádané u příležitosti 20. letého výročí od umělcova skonu.

Vedle galerie Dole lze za pohrobka připomínané 761 považovat i galerii Jáma 10, jejíž historie sahá do konce 90. let minulého století. Jejím zakladatelem byl Jiří Surůvka, který zde dodnes – s výjimkou krátkého mezidobí, kdy galerii převzal Jaroslav Němec (Jarnemec&company) – působí jako jeden ze spolukurátorů. Surůvkovo angažmá vlastně rezonuje s obsahem jeho v úvodu připomínané instalace, neboť galerie měla svoji činností částečně suplovat neexistující městskou galerii. Sami provozovatelé galerie si jsou ale dobře vědomi toho, že jde spíše o proklamativní zvolání než uskutečnitelný program. O „zkulturnění ostravské kultury“ se zde tak snaží především členové nejmladší výtvarné generace, kteří se nezřídka rekrutují ještě z řad studentů. Faktem je, že ze všech dosud představených ostravských galerií má tato nejvíce komunitní charakter, k čemuž však přispívá i ne zcela vyhovující praxe zpřístupnění galerie pouze o vernisážích (tento neduh by měl být od Nového roku odstraněn). V každém případě po dílčí stagnaci, vyvolané možná až přehnaným důrazem na lokální scénu, můžeme v poslední době v galerii Jáma 10 registrovat opětovné oživení.

Další výstavní prostory
Díky orientaci na nejmladší generaci v poslední době vystupuje ze svého zapouzdření také galerie Kruh, spravovaná Sdružením výtvarných umělců a teoretiků Ostrava. Nadějnou změnu signalizují výstavy Libora Novotného, Josefa Mladějovského & Juraje Jakubčiaka, Roberta Bučka či Miroslavy Vitáskové. Problémem však i nadále zůstává jistá koncepční rozvolněnost či řekněme „ekumeničnost“, jež vedle kvalitních výstav umožňuje hostit i projekty zcela anachronické či banální. Toto stigma se konečně v plné míře projevilo na výstavě Ostrava Art, kterou sdružení připravilo v roce 2008, a kterou vedle domovské galerie hostilo dalších šest místních výstavních prostorů. Ponechme stranou, zdali podobné regionální přehlídky typu salonu mají dnes vůbec smysl, problémem, který nelze přehlédnout, byla ale především benevolentně nastavená dolní propusť, jež zapříčinila, že se zde ztrácela i díla jinak kvalitní.

Do podobné kategorie jako galerii Kruh můžeme zařadit rovněž galerii kresby Minikino, jejíž nenápadný program se tu a tam dokáže blýsknout skutečnými klenoty (z poslední doby např. Tomáš Vaněk, Alice Nikitinová, Josef Bolf, Lenka Klodová, Vladimír Houdek). Totéž částečně platí i pro galerii Magna založenou roku 2000 a snad i dnes poněkud skomírající Galerii 7, jejíž historie je o tři roky mladší. Z prodejních výstavních síní si přinejmenším krátkou zmínku zaslouží galerie Beseda, za její rozumnou pozici v dialektice vkusu a podbízivosti provinčního trhu s uměním. O dost hůře z tohoto střetu vychází galerie Výtvarného centra Chagall Petra Pavliňáka. Je o to smutnější, že se pravě o něm vážně uvažuje jako o provozovateli plánované galerie v rekonvertovaném areálu Dolní oblasti Vítkovic. Doufejme, že pokud bude k tomuto úkolu skutečně vyzván, nezaplní tyto unikátní a velkorysé prostory týmž obsahem jako jeho domovskou instituci.

Bytová kultura
Nebyla by to ale korektní rekapitulace, kdybychom opomněli poněkud zvláštní segment ostravské galerijní scény, jehož subverzivní charakter jde ruku v ruce s projevem řady zde působících tvůrců. I proto je pro výtvarnou kritiku Ostrava stále synonymem furiantství, něco vědomě úpadkového mezi burleskou a thrillerem, výspa DIY scény, jež se návštěvníkovi zvenčí může jevit tu jako chráněné dílny, tu jako lázně s jejich šokovými terapiemi. Kulisy se proměňují, atmosféra surůvkovsko-lysáčkovského kabaretu ale zůstává a s ní i cosi, co bychom mohli titulovat „bytovou kulturou“, jakýmsi ekonomickým undergroundem reálného kapitalismu. Namátkou jmenujme výstavy „Dokundymenta“ konající se v pravidelném ročním cyklu v jednom mariánskohorském bytě a jeho přilehlých prostorách. Tamtéž lze rovněž zařadit aktivity dnes už legendární galerie Strážná věž, provozované uměleckou skupinou I love 69 popgejů ve sklepě privátu. Inscenovaný transfer galerie do pražské „Špálovky“ v rámci výstavy ALOHA OVAR NUOVA v roce 2008 byl ale bohužel její labutí písní, od té doby je totiž provoz Strážné věže pozastaven. Na její tradici nicméně volně navázala Galerie Závodník, provozovaná v proletářských kulisách restaurace U závodníka v Ostravě-Hulvákách. Také z této „instituce“ se posléze stalo exportní zboží (např. brněnská výstava Teleport, 2010), které dnes hybernuje v podobě hudebně-eklektického uskupení Schwarzprior.

Nejmladší, z těchto ponejvíce Fakultou umění generovaných projektů představuje galerie Kaluž, kterou také pouť po ostravských galeriích současného umění uzavíráme. Děje se tak možná pro Ostravu příznačně na ulici, neboť „výstavním prostorem“ galerie je skutečně louže, proměňující se nejen dle individuálních potřeb právě vystavujícího umělce, ale i dle diktátu počasí. Nemusí tedy pršet, hlavně když kape, což je motto, které poměrně výstižně charakterizuje i současnou ostravskou galerijní scénu jako celek. Vzhledem ke krátké době existence byla ve výčtu ostravských galerií opomenuta Industrial Gallery. Článek nezmiňuje také školní výstavní prostory jako je Galerie Student, Galerie Koridor či Kabinet 217, popřípadě multifunkční zařízení typu Dolu Michal, galerie Mlejn, Cooltour apod.