Ohlédnutí za českým industriálem

Pozornost věnována industriální architektuře v posledním desetiletí roste konstantně. Vznikají specializované weby, televizní pořady, veřejně se hovoří o projektech revitalizací rozhlehlých komplexů (jako např. o Pleskotově návrhu pro Dolní oblast Vítkovice). Své místo si na FA ČVUT od roku 2002 vydobylo Výzkumné centrum průmyslového dědictví. Nedávno ukončená výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se zaměřila na výčet čtyřicítky povedených projektů české industriální architektury za posledních dvacet let. Většina realizací se datuje po roce 2000.

Nevelký prostor galerie pro výstavu industriálně dotvořil z euro palet Jakub Fišer z ateliéru Aulík Fišer architekti. Ti, kteří si pamatují úspěšnou výstavu tohoto ateliéru v GJF, kdy prostoru dominovala masivní maketa fasády nepřehlédnutelné budovy E BB Centra, rozumí této volbě. Industriální nádech, a doslova každý nádech stimuluje i čichové sensory, je efektní i efektivní. Působí jako špinavá a předimenzovaná dětská stavebnice. Panely a modely jednotlivých staveb a projektů byly dokresleny pivními sudy, lahvemi od vína a pneumatikami.

Třeba s ohledem na stavby ateliéru D3A, případně na budovu H Jihomoravské plynárenské v Brně od A Plus, která vítá všechny přijíždějící vlakem do Brna směrem od Prahy (sám jsem si vždycky říkal, jestli tam bude ještě příště, až budu přijíždět, nebo zda se konečně rozhodne vrátit zpět do dalekých pustin vesmíru.), by se mohlo zdát, že celková situace je dobrá.

Hlavní problém industriálu jsou dnes ale nevzhledné holoarchitektury/nearchitektury, které se houfují kolem hranic měst. To je nejhrubší ukázka nearchitektonického, možná přesněji neurbanistického myšlení. Trčí v místech, nabourávají organickou jednolitost města danou pevnou, trvalou zástavbou svou efemérností, útočí na hranice jakoby zvenčí. Otázka samozřejmě stojí, zda hranice ještě je. (Neříkám mnoho nového, srov. Forum 2000 v roce 2010). A měla by být? K čemu je hranice města? Nechám-li stranou správní administrativu, k čemu vlastně je? Není přirozenější  – ve smyslu původního stavu – nejasné prolínání přírodních útvarů? Ale přece nevěříme na rousseauovské šťastné divochy. Tedy, já nevěřím a ani nikdo další by neměl propadat podobně nesmyslným teoriím. Kvantifikovatelnost a přehlednost má blízko pocitům jistoty a krásy.

Město se bude muset rozrůstat horizontálně i vertikálně za předpokladu trvajícího nárůstu obyvatel. Pohltí tyto trpné nearchitektury, promění je, nebo se prostě tyto stavby rozmontují a odvezou dál (v lepším případě recyklují, v horším nechají ladem, aby vytvářily nová hluchá místa města). Právě taková bude migrační architektura, nevázaná na jedno konkrétní místo. Časem se jistě rozšíří i do sféry rezidenční architektury, jak o tom hovořil třeba Wolf Prix před dvaceti lety. Nabízí se úvaha, zda to nesouvisí časem, resp. s vnímáním času. Přemýšlíme o architektuře jako o pomalu se proměňujícím pozadí, nebo jako o tom, co se mění spolu s námi, tak abychom to mohli vnímat? Mám dojem, že toto by mohl být jeden z důvodů rostoucí obliby užívání (rozuměj: architektura je odžita jedincem, může být zničena) dřeva a dalších přírodních materiálů.

Bude se někdo někdy dívat na takovou holoarchitekturu/nearchitekturu s obdivem? Bude studovat krásu proporcí a počítat poměrové vztahy a základní moduly? Nebo je síto selektivního pohledu historie propustí bez zaváhání? Měly by sloužit jako poučení, pokud o ně někdo bude stát.

Výstava v GJF podle mého předvedla především výjimky z pravidla. Je jich vcelku dost a ukazují, že i v této oblasti existuje ohled na hodnoty krásy, ladnosti, elegance, tvůrčího řešení v souladu s efektivitou a účelností. Bylo by daleko příhodnější, kdyby se právě takový přístup koncentroval na okrajích měst. O budoucí zachování těchto staveb by stálo za to usilovat a jejich městotvorná kvalita by byla silná. Výstava vede k podobným úvahám, i když o nich explicitně nehovoří.

Ještě ke katalogu. Grafická úprava je dobře provedená. Kromě úvodních statí kurátorů Dana Merty a Petra Volfa, studie Lukáše Berana a hesel staveb obsahuje také odpovědi stavebníků, proč se rozhodli zohlednit kvalitu architektury. Je to zábavné čtení, zároveň má silnou vypovídající hodnotu. Někdo se hlásí ke vzoru fukuyamovsky ideální liberální demokracii v Dánsku, další se odvolává na přátelství s architektem, další na zanechání hodnotné stopy.

V jednom ze svých dvou textů Petr Volf tvrdí: „Pakliže se v pojetí starých fabrik devatenáctého a dvacátého století z vitruviovské „architektonické triády“ pevnost, účelnost a ladnost přebíraly bezvýhradně pouze první dvě zásady (firmitas, utilitas), v období posledních patnácti let se venustas, čili estetická kritéria – uplatňují v architektuře industriálních staveb v čím dál větší míře.“

Je třeba být s uplatňováním těchto pojmů na současnou architekturu opatrný. Základní stavební principy a postupy jsou radikálně odlišné díky novým technologiím.  Ladnost, jak ji chápe Vitruvius, se vztahuje na způsob stavění, který je vystavěn na proporčnosti, jasně definovaném matematickém vztahu jednotlivých části navzájem i ve vztahu k celku. Není založena na subjektivním vjemu. Ale to jen na okraj.

Povedená výstava. Povedený katalog.

______________________________________________________________