Černá slunce nad Ostravou

Projekt nazvaný Černá slunce, který svým významem rozhodně přesahuje hranice Moravskoslezského kraje, dokazuje, že se z Ostravy stává nejen industriální, ale také kulturní metropole s čilým uměleckým provozem. Pod kurátorským vedením zkušených odborníků, jakými jsou Karel Srp, Lenka Bydžovská a Vojtěch Lahoda, vznikla výstava mapující československé výtvarné tendence v pohnutých letech 1926 až 1945.

V jistém smyslu tak projekt navazuje na mimořádně úspěšnou expozici Sváry zření z přelomu roku 2008 a 2009, která pojednávala o fasetách modernity mezi lety 1890 a 1918. I nyní se v ostravském Domě umění povedlo zrealizovat citlivě komponovanou výstavu podávající plastický obraz o pohybech ve výtvarném umění tentokrát široce pojatých 30. let. Expozice je pestrá, ale přitom nepostrádá jednotící koncepci. Divák má možnost na vystavených dílech sledovat jak doznívání kubismu a narůstající vliv surrealismu, jehož impulzy zpracovávají i výtvarníci Skupiny 42 – třeba František Gross – kombinujíce je se zálibou ve všednosti, tak solitérní poetiky stojící mimo proudy.

Titulní oxymórná metafora se objevuje nejen v obraze Františka Hudečka Zatmění slunce (1932), jenž se stal určitou synekdochou celé výstavy; rozvíjí ji ve svých bílých černoších také František Tichý nebo Otakar Vávra ve čtyřminutovém avantgardním filmu Světlo proniká tmou (1931). Podtitul Odvrácená strana modernity pak naznačuje, že katastrofa světové války zakončující vymezené období měla kořeny velmi hluboko ve spokojeně konzumním životním stylu První republiky. Od lehkonohé poezie beze slov, jíž měl být artificielismus reprezentovaný především Štyrského Protinožci (1926), sledují kurátoři projevy znepokojivého nárůstu temnoty, hrůzy a úzkosti, kterou filozof Martin Heidegger označí v roce 1929 za základní modus lidské existence. Poetistickou hravost střídají ponory do nitra člověka, parcelace a deformace jeho těla, které jsou odrazem pokroucené lidské duše.

Ve 30. letech 20. století kulminuje v Evropě krize nejen ekonomická, ale i hodnotová a společenská. Znovu se vynořují trouchnivějící trosky zhroucených opor, zakryté na okamžik provizorní radostí ze skončené války. V člověku sílí podezření, že skutečnost, v níž se pohybuje, je pouhou náhražkou, která má odvést pozornost od závažnějších a mnohem temnějších aspektů. Každodenní realita se zdá být neautentickou kulisou, jejímž poodhrnutím se zjevuje hrozivá tma – tak jako na Hudečkově zmiňovaném obraze, kde pokřivená fólie, na níž je promítán svět, odhaluje zakrývanou prázdnotu. Z tohoto tušení pramení snahy surrealismu a fenomenologicky orientovaného myšlení proniknout za zdánlivou clonu k opravdovější skutečnosti. Protektorátní generace mladých spisovatelů v čele s Kamilem Bednářem a Jiřím Ortenem se tak snaží naleznout „nahého člověka“ zbaveného civilizačních nánosů, který by byl schopen bezprostředního, nezkresleného kontaktu s okolním světem. Skutečnější skutečnost je hledána v hlubinách lidské psychiky, ovšem ponořování se dovnitř člověka odpovídají i záběry jakoby zvětšené mikroskopem, pod nímž se na obrazech Františka Janouška objevují měňavkovité, kapilárami protkané organické útvary. Toyen, zastoupená na výstavě mimo jiné svým nejznámějším dílem Spící (1937), kupí na svých plátnech surreálná zátiší složená z úlomků, geometrických tvarů a skvrnitých tkání, jež nepřestávají provokovat naši touhu po smyslu. Pozorovatel se jim usilovně pokouší porozumět, neboť připomínají něco známého, něco důvěrně obvyklého, jenže toto úsilí často ztroskotává na znepokojující cizosti zobrazených objektů.

Průzkum základních podmínek a povahy lidské existence se promítl také do otázek po statutu různých společenských vrstev, z nichž především ti nejchudší přitahovali pozornost, na čemž se podílel sílící vliv socialistického světonázoru, k němuž tendovala zejména avantgarda. Sociálně kritické vyznění mají fotografie nahých pracujících horníků od Sergeje Protopopova a nuzných robotníků od Ireny Blühové, ale také objevné koláže architekta Jiřího Krohy Sociologický fragment bydlení (1930 – 1932), které jsou pozoruhodnou sondou demaskující vyprázdněnost měšťáckého života.

Kurátoři označují narušenou realitu na konci 30. let jako rozměkle tekutou, což se odráží i v tvarosloví maleb tematizujících zkapalňování a tavení pevných struktur, které se někdy zvrhává v monstrózní bujení zkázonosných útvarů připomínajících přízraky. Strašidelné kreatury se vynořují také na nápodobách vězeňských zdí Aléna Diviše, jehož působivě zjednodušený, až primitivistický projev připomíná pravěké jeskynní malby. Pocit úzkosti, tentokrát v doslovném smyslu slova jakožto nedostatku prostoru, vzbuzují i de chirikovské interiéry André Nemeše zaplněné podivnými předměty. Spíše nenápadnou tíseň vyvolává domestikované zlo v podobě vodníků Josefa Lady.

Pro některé umělce hledající východisko z kritické situace byla podnětnou inspirací antroposofie, tedy esoterická nauka zdůrazňující při interpretaci člověka a světa kolem něho mystický a nadsmyslově duchovní rozměr bytí. Tato tendence se zdá být součástí zvýšeného zájmu o metafyziku, který je jednou z reakcí na úzkostný pocit nedostatečnosti racionálně analytického pohledu na svět. Také lamentující mužská postava na Hudečkově obraze upíná svůj prosebný zrak k nadpozemským výšinám, kde snad lze za nefunkčním sluncem zakrytým černou skvrnou tušit přítomnost nějaké opravdové sluneční esence. Snahu objevit spásné světlo demonstrují i drobné malby Františka Drtikola, Josef Váchal či fotograf Jaromír Funke zas tematizují ve svých temných zobrazeních pralesního chaosu inherentní uspořádanost přírody.

Kromě jmenovaných umělců lze v Ostravě spatřit na čtyřicet zástupců meziválečného československého umění, mezi nimi také opravdové špičky modernismu jako jsou František Kupka, Emil Filla, Josef Čapek, Jan Zrzavý, Josef Šíma nebo Karel Teige. Divák má takto ojedinělou šanci spatřit zásadní díla českého výtvarného umění na jednom místě, navíc ve výtečně uspořádané kompozici a opatřené fundovanými komentáři. Černá slunce navzdory své potemnělosti budou nad Ostravou zářit jako skutečný klenot až do 4. března 2012.

______________________________________________________________

Černá slunce / GVUO: Dům umění / Ostrava / 6. 12. 2011 - 4. 3. 2012

 

 

 

Zdeněk Brdek | Narozen 1982, vystudoval na Jihočeské univerzitě učitelství češtiny a výtvarné výchovy, poté absolvoval doktorské studium dějin novější české literatury. Kromě literárněvědných odborných statí uveřejňuje příležitostně též publicistické texty věnující se především literatuře a výtvarnému umění, a to v médiích tištěných (Tvar, jihočeská MF Dnes, Milk & Honey) i elektronických (Artalk.cz, Kulturní noviny).