Artalk.cz

Soukromá sbírka s kolektivní identitou

V poslední době se v souvislosti s Markem Therem hned několikrát objevila v médiích zpráva, že tento umělec je zastoupen ve sbírce Marek. Kdo za sbírkou stojí a jaká jsou úskalí při akvizicích pohyblivých obrazů přibližuje následující text.

Už v roce 2000, kdy Zdeněk Marek začal uskutečňovat první nákupy současného českého umění, operoval se záměrem budování sbírky. O kolekci maleb a objektů hovořil altruisticky a trochu vágně jako o „naší sbírce“, chybělo však jak její oficiální pojmenování, tak i jasnější koncepce. Přesněji řečeno: doposud nechybělo, protože potřeba zastřešit shromažďovaná díla specifickým názvem vyvstala až v roce 2007, kdy se pod kurátorským vedením Jiřího Ptáčka začala připravovat první veřejná prezentace výběru ze sbírky v Domě pánů z Kunštátu Domu umění města Brna. K výstavě nazvané The Collectors: Live Re-Edit byl vydán souborný katalog, který poprvé zmapoval sedmiletou sběratelskou činnost bratří Marků. Oba počiny znamenaly v historii sbírky její vůbec první vstup na veřejnost.

Sběratelé Zdeněk a Ivo Markovi se zpočátku bránili, aby byla sbírka nazvána jejich jménem, neboť ji nechtěli vymezovat na základě principu vlastnictví, společenské reprezentace či investičního záměru. Mimochodem sběratelé se rekrutují z rozdílného profesního zázemí: Ivo Marek provozuje stomatologickou praxi se zaměřením na ortodoncii a v tomto oboru se rovněž věnuje výzkumné činnosti; Zdeněk Marek, právník a zemědělský inženýr, působí dlouhodobě v oblasti cestovního ruchu. Zpočátku byla ve hře především pojmenování vyjadřující jejich sběratelská východiska jako Break Age nebo Start Art, která evokují názvy soutěží a přehlídek pro začínající umělce. „Přelomem“ nebo „startem“ byla míněna etapa, kdy umělec přestupuje ze studia do praxe s otazníkem dalšího profesního směřování a vůbec uplatnění v umělecké oblasti. Zaměření sbírky na ono „přelomové období“, respektive na začínající umělce se však zdálo být nedostatečným pojítkem její celkové koncepce. Mohlo odpovídat povaze prvotních nákupů, v nichž se Zdeněk Marek soustředil na silnou generaci tehdejších absolventů pražské Akademie výtvarných umění (Josef Bolf, Jáchym Šerých, Tomáš Vaněk, Michal Pěchouček, Ján Mančuška, David Adamec, Luděk Rathouský atd.). Výběr jmenovaných autorů byl podmíněn přátelstvím Zdeňka Marka s Milanem Houserem – tehdejším studentem akademie, který byl Zdeňkovým průvodcem a navigátorem v okruhu svých vrstevníků, čerstvých absolventů nebo ještě studentů vysokých uměleckých škol, a který dosud působí jako odborný konzultant sbírky.

Jakkoli se po několika letech budování sbírky upustilo od jednoznačné orientace na tvorbu příslušníků nastupující umělecké generace a zájem se rozšířil i na starší a relativně etablované umělce, je pro sbírkovou činnost bratří Marků i nadále příznačné zaměření na neosvědčené a neprověřené autory, kteří se rekrutují převážně z okruhu studentů vysokých uměleckých škol. Jedná se o jakousi formu opozice jednak vůči pojímání umění jako ekonomické komodity, jednak vůči povrchnímu absorbování módních trendů. Z tohoto přístupu pramení sběratelská tendence neobracet se na galeristy jakožto zprostředkovatele, u nichž sice lze pořizovat umělecká díla, ale bez bližšího seznámení se s autorem. Právě osobní vazby totiž pro sběratele představují zásadní motivační princip, který přesahuje schéma „nákup–prodej“ směrem k zájmu o samotného umělce. Tento přístup s sebou nese i riziko jisté nekritičnosti, kdy přátelství může zkreslit věcnost výběru nové akvizice. Legitimitu těchto „nekritických“ nákupů v kontextu soukromé sbírky podporuje odkaz k tradici mecenášství, které nese v současné české kultuře konotaci výjimečného úkazu.

Po vyloučení pojmenování sbírky, která měla popisovat akviziční strategii, ale která by zároveň znamenala apriorní omezení „herního pole“, byl zvolen lakonický název – Marek. Spíš než autoritu výsostného vlastníka představuje toto označení především identifikační kód, poznávací značku. Zdeněk a Ivo Markovi na budování sbírky totiž spolupracují s umělci a kurátory: intenzivněji s Milanem Houserem a Marikou Kupkovou, v dílčích formách s Jiřím Ptáčkem, Janem Zálešákem a aktuálně s Tomášem Pospiszylem. Jejich podíl na spolupráci přitom pojímají jako rovnocenné sběratelské partnerství.

Od počátečních úvah nad koncepcí sbírky zůstávají stále aktuální otázky jako: je smysluplné riskantně se zaměřovat na mladé, a tudíž (uměleckým provozem a trhem) neprověřené autory? Nebo: je lépe za výrazně vyšší náklady nakupovat etablované umělce (jejichž díla implikují výraznější pravděpodobnost zhodnocení), ale zároveň se tak ochudit o vzrušující možnost „učinit objev“? Ani jedna z krajních variant se však nikdy nestala dominantní. Namísto zúžení preferencí došlo naopak k jejich rozšíření – například o sběratelsky problematický pohyblivý obraz (animace, videoperformance, videoinstalce atp.), což je v českém kontextu raritní.

V současnosti obsahuje sbírka Marek práce od zhruba 110 českých a slovenských autorů a čítá okolo 500 děl různé mediální povahy. Převahu tvoří klasické sběratelské médium – malba a kresba, z rozsáhlé malířské kolekce lze uvést jako příklady Josefa Bolfa, Patricii Fexovou, Laďu Gažiovou, Lukáše Karbuse, Jiřího Matějů, Jiřího Petrboka, Petra Písaříka, Václava Stratila, Jana Šerých nebo Tomáše Vaňka. Rovnocenné pozice ve sbírce Marek nicméně zaujímají i ostatní média včetně záznamových – videa, vedioperformance, videoanimace. Právě v zájmu o tuto sběratelsky problematickou a prozatím neatraktivní oblast se sbírka Marek vymyká ze sbírkotvorných strategií dalších soukromých i státních institucí. Tento nestandardní záběr odkazuje ke zdejší historické tradici suplování činnosti státních galerií a muzeí aktivitami soukromých sběratelů. Nejasné a nejednotné, respektive neexistující normy akvizic pohyblivých obrazů se odráží i v nestabilizované nákupní praxi; takovýto problém například u obrazů-originálů přirozeně nevyvstává. Nejčastěji autoři nabízejí omezený počet kopií pohyblivého obrazu, které spolu s certifikátem pravosti dodávají kupujícímu. Druhou „punkovější“ variantou, kterou bratři Markové často praktikují, je jakýsi symbolický nákup. Kopie je (za adekvátně nižší honorář) pořizována bez nároku na její výhradní vlastnictví a s tím spojenou distribuci, autor má neomezené oprávnění k její prezentaci i případnému dalšímu prodeji. Formální doklad jedinečného vlastnictví pohyblivého obrazu pak představuje pouze originální booklet, který příslušný autor speciálně pro sbírku Marek vyrobí. V současnosti je nasnadě provedení sjednocující archivace (digitálních) záznamů ve sbírce (adekvátně odpovídající soudobým technologickým možnostem), které jsou doposud fixovány rozmanitými způsoby – od Betacamu (např. Passenger Train a Pater Noster od Michala Pěchoučka) přes MiniDV (např. Lokální stigma od Jiřího Skály) po klasické DVD nosiče (na nichž je uložena většina děl).

Avizovanou rozmanitost sbírkového souboru podporuje také zastoupení slovenských autorů, zájem o slovenskou scénu však nemá podobu systematičtějšího mapování. Prozatím zůstává na úrovni dílčích akvizic umožňujících širší kontextualizaci sbírky, která každopádně stále zůstává lokálně orientovaná na české prostředí.

Sběratelský zájem tedy není zaměřen k hodnotě velkých jmen ani fetišů či značek, což předjímá již sama orientace na práce studentů uměleckých škol nebo na nákupy „neoriginálů“ z okruhu nových médií. Jakkoli je pro sběratele potěšující potvrzení vlastních předpokladů při hledání výrazných a určujících zjevů české umělecké scény, mohli by být zastoupení autoři třeba i anonymní, a přesto by jejich místo ve sbírce bylo zcela relevantní. Upozadění „výjimečných děl geniálních umělců“ odpovídá snaze o komplexní vhled do vizuální kultury v její mnohotvárnosti a nejednoznačnosti, v její lokální až periferní podobě. Díky této ambici zároveň vzniká možnost vytvořit obecnější výpověď o vývojovém pohybu výtvarného umění v posledním desetiletí v jeho nepředvídatelnosti i překvapivosti a zachytit – byť fragmentární – obraz právě probíhající přítomnosti. Anonymní mohou být vlastně i samy osoby sběratelů: jedná se o okruh přátel, z nichž nelze zcela jasně vytknout jedince ve vůdčích pozicích, kteří by výrazněji ovládali směřování sbírky a dokázali tak narušit (či jednoznačně určit) stávající pluralitu zájmů, preferencí a funkcí.

Spoluautorkou textu je Markéta Žáčková

______________________________________________________________

fotografie z instatalce výstavy Tuhnoucí forma s měkkými okraji – nový řez sbírkou Marek / Galerie města Blanska / 13. 12. 2009 – 3. 2. 2010/ Kurátor: Jan Zálešák a z archivu sbírky Marek: marekcollection.cz