Václav Havel o výtvarném umění

V neděli 18. prosince zemřel prezident Václav Havel. Místo rozloučení přinášíme alespoň rozhovor o jeho vztahu k výtvarnému umění, který vznikl před dvěma lety u příležitosti vyhlášení laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v pražském DOXu.

V úvodním divadelním představení jsme viděli fiktivní příběh o vzniku Ceny Jindřicha Chalupeckého, jak to bylo doopravdy? Cenu jsme založili spolu s Theodorem Pištěkem a Jiřím Kolářem, ale motorem toho byl myslím Theodor Pištěk. Založili jsme ji ještě za života Chalupeckého. Byli jsme staří známí a já jsem ho navštívil asi týden před smrtí v nemocnici. Ale už si nevzpomínám, jestli jsme o té ceně mluvili nebo nemluvili.

Jak jste se vlastně s Jindřichem Chalupeckým znali? Já jsem hned po válce jako chlapec četl Melantrišské listy a znal jsem ho podle jména. Po roce 1948 to pro mě mělo vůni toho zakázaného. V té době jsem vyhledal Jiřího Koláře jako šestnáctiletý chlapec, nebo ještě mladší, a v té době jsem také navštívil poprvé Chalupeckého. Myslím, že to bylo tak v roce 1953. Od té doby jsme se čas od času vídali.

Ví se o vašem vztahu k rockové hudbě, jaký je ale váš vztah k výtvarnému umění?  Já se samozřejmě v oblasti výtvarného umění velmi rád pohybuji. Dokonce by se dalo říct, že to co mám doma, by se dalo nazvat menší sbírkou. Mám obrazy od Josefa Šímy až po Bedřicha Dlouhého a další. Mám svůj, nutno říct, vyhraněný vkus. Nelíbí se mi všechno, ale interesuji se o výtvarné umění, to vždycky.

Nakolik je vám blízké současné umění v té poloze, kterou reprezentují například letošní finalisté ceny?  Já to velmi respektuji. Připadá mi to nápadité. Pořád se objevuje něco nového. Člověk si vždycky říká, dál už nejde jít, všechno bylo už předvedeno, ale ukazuje se, že nikoliv. A to je dobře.

O vaší básnické sbírce Antikódy by se dalo říct, že je na pomezí výtvarného umění. Rozvíjet tuto linii dál vás později již nelákalo? Já jsem hodně kreslil a maloval v dětství. Mám doma ještě všelijaké svoje kresby. K stáru jsem se k tomu ale už nevracel. A ty typogramy jsem dělal příležitostně, někomu k narozeninám a podobně. Ale jak jsem přešel na počítač, tak už to nebylo ono. To mělo smysl v éře psacích strojů.

První ročníky ceny se odehrávaly na Pražském hradě, další v Národní galerii a dnes se finále koná v soukromé galerii…  Já myslím, že je to dobře. Že je tím zdůrazněna taková nezávislost té ceny.

_________________________

Původně publikováno v deníku E15