Medium Is the Message

K teoretickému základu děl, s nimiž letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého vstoupili do klání o toto ocenění

Tvorba letošních finalistů ceny Jindřicha Chalupeckého je tentokrát poměrně pevně ukotvená v konceptuálním přístupu. Finalisté ke svým dílům přistupují s osobitým nadhledem. Všech pět umělců do pětatřiceti let propojuje médium, jímž se vyjadřují, s tématy, k nimž se jejich práce váže. Výrok teoretika Marshalla McLuhana „medium is the message“ se tak ukazuje jako průvodce jejich tvorbou.

Filip Cenek zkoumá zejména lineární a nelineární způsoby narace. Jeho postup je ukotven v post-moderní filosofii, například v úvahách o čáře (nabízí se možná inspirace Miroslavem Petříčkem), podle nichž je linearita i způsobem vnímání času. Filip Cenek se snaží v karuselové instalaci nazvané „Vratké kino“ linie titulků a fotografií rozrůznit, a umožnit tak divákovi nacházet nové a nové souvislosti mezi obrazem a textem. Právě divácká schopnost re-interpretace je jeho cílem. Uměleckým jádrem se tak vlastně stává pohyb divákova imaginativního jazyka během sledování Vratkého kina.

Tvorba Dominika Langa je spjatá se sledováním svého okolí a jeho drobnými, často těžko postřehnutelnými stavebními přeměnami. Divák je naváděn k jinému pohybu v prostoru galerijním i veřejném. Tvorbu Dominika Langa je tak možné propojit s ideami destatické poezie 60. let. Jeho práce má vždy základ v úvahách o vnitřních dimenzích prostoru. V „Soukromém muzeu“ vytvořeném pro CJCH zakomponoval ukázky tvorby svého otce, sochaře Jiřího Langa, do rámců z vlhčené hlíny. Divák tak má možnost „nahlížet do sochařské kuchyně“. Fakt, že hlína musí být (kustody) pravidelně vlhčená, poukazuje na nehotovost, nejistotu, s níž autor i divák (ne)hodnotí estetický aspekt děl. I použití kovových šuplíků (poukazující na tvorbu Donalda Judda) ukazuje mentální strukturalismus („škatulkování“) aplikovaný v lidském přijímání historických artefaktů.

I Pavel Sterec se ve svých instalacích a performance zabývá tématy přijímání obecného, či nevyjasněností při utváření vlastního názoru. Jeho přístup je přísně systematický. Je fascinován snahou vědců o osobní vysvětlování teorií návštěvníkům (tzv. Živá knihovna), či setkáváním studentů u teleskopu. Před ním mimochodem autor v dřívějších pracích sám pózoval se začerněným obličejem, zřejmě pro demonstraci individuálního chápání teorií, případně „zatmění“ mysli, které vzniká při aplikování obecného na lidskou schránku plnou emocí a dojmů. V poslední době však můžeme pozorovat posun. Pavel Sterec už v tomto setkání nevidí nutné nepochopení, míjení, ale hned „Dva malé průsečíky na velké vertikále,“ jak napovídá název jeho díla na CJCH.

Právě tak tvorba Jiřího Thýna je spjatá s proměnou vnímání v čase, nebo s měnícím se prostředím. Fotograf si pro své časosběrné snímky záměrně vybral květinářskou školku, kde se rozmístění rostlin mění podle ekonomických aspektů nabídky a poptávky. Na CJCH prezentuje pod názvem „Základní studie“ nenarativní instalace, jimiž zkoumá stěžejní aspekty pohledu na fotografii. Nejde však o naučný systém. Nechává diváka, aby si na základě kontrastního rozmístění jednotlivých artefaktů uvědomil své vlastní možnosti vnímání fotografie jako takové, čímž umělec omezil svůj vhled na minimum.

Mark Ther do schématu teoreticky zaměřených autorů snad jako jediný zcela nezapadá, ač v poslední době zpracovává historické téma odsunu Němců. Smyšlený příběh ztraceného chlapce (jehož schéma bylo pamětnicí dodatečně potvrzeno) je ve videu Das wandernde Sternlein prezentováno zejména dlouhým záběrem tváře muže, který chlapce znásilňuje. Autor v něm ukazuje dvojznačné emoce: vášnivého výrazu muže a opuštěného chlapce, který je snad odsouzen k smrti. Celé video je zpracováno silně emotivně, což vytváří veliký kontrast k dílům ostatních finalistů. Možná že na vyznění díla hraje velikou roli očividná snaha Marka Thera být výraznou osobností a nebránit se ve svých dílech přiznání své vlastní homosexuality. Otázkou však zůstává, zda tyto aspekty jeho tvorby poskytují dostatečný prostor pro divácký vhled.

Tvorba letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého má prokazatelně větší hloubku, ačkoli na první pohled vypadá jen těžko přijatelně. Jejich díla tak nahrávají otázce, zda vůbec někdo současnému umění rozumí. Zcela laická veřejnost by se v těchto dílech a jejich teoriích zřejmě ztrácela. Nejde však o TýTý, CJCH je udělována odbornou porotou, a tak hlasování veřejnosti pro ni nehraje roli. Laureát by měl být vybrán jako příklad umělce, který má z hlediska světového kontextu výrazné postavení. A to je dozajista možné říci o všech pěti finalistech. Všichni z nich jsou autory, kteří se neomezují na lokální problémy.

Výběr vítěze je jakási šipka, která bude ukazovat, jakým směrem by se veřejnost, která deklaruje zájem o současné umění, měla ubírat. A to je patrné ještě před vyhlášením výsledků: směrem k větší vnímavosti.

______________________________________________________________

Cena Jindřicha Chalupeckého 2011 / DOX / Praha / 4. 11. – 15. 1. 2011
fotoreport výstavy zde