Zemřel Ivan Martin Jirous
10. 11. 2011Infoservis
Média ve čtvrtek 10. listopadu oznámila, že zemřel Ivan Martin Jirous. Místo nekrologu přetiskujeme Manuál Ondřeje Chrobáka původně publikovaný v letním čísle Art+Antiques. Chrobák ve svém článku Jirouse sice vůbec nejmenuje a nepřímo jej zmiňuje až v samém závěru. I tak však jde o trefnou připomínku toho, proč byl tento vystudovaný "kunsthistorik" důležitý a proč nám bude chybět.
Nestává se často, že by se někdo z nejvyšších pater české politické scény zabýval po stavením historiků umění v české společnosti. Překvapivě se tak přihodilo v pravé poledne v neděli 12. června letošního roku. Ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) rozšafně srovnával v televizním studiu Otázek Václava Moravce „vydírací potenciál“ různých zaměstnaneckých skupin. Stávka pracovníků v dopravě a zdravotnictví si podle pana ministra bere za rukojmí celou společnost. Pak tu jsou další profese jako například (následovala krátká pauza, kdy strážce státního dluhu lovil v hlavě nej absurdnější přirovnání) „kunsthistorici“, jejichž případné protesty občané pocítí minimálně, pokud vůbec.
Za zvláštní pozornost stojí již použitý germanismus, kterým většinová společnost s oblibou častuje historiky umění. Asociuje archaický sociální druh, který do součas nosti přežil pouze jako hříčka, chyba jinak neúprosné evoluční logiky, podobně jako ještěři iguana a obří želvy na Galapagách. Výskyt „kunsthistoriků“, ačkoli jejich při rozené životní podmínky s koncem 19. století nenávratně zmizely, je prostě jedním z paradoxů, které zpestřují realitu žitého globálního postkapitalismu, podobně jako sobotní farmářské trhy na Kulaťáku.
V imaginaci (nejen) současného politického establishmentu se postava „kunsthistorika“ překrývá s obrazem lehce dezorientovaného podivína, který se čas od času vynoří ve špatně padnoucím obleku z příšeří univerzitní knihovny či zaprášeného depozitu muzea. Pokud je tázán, pronese nesrozumitelnou, od reality zcela odtrženou řeč. Poslední věc, která by jej snad mohla na padnout a příslušela mu, je vzpoura, rebelie nebo stávka. Pokud by se o něco takového nedej bože pokusil, celá akce by zákonitě musela dopadnout jako povstání černošských dělníků v Lévyho továrně na kalhoty vedené Ingnáciem J. Reillym. Ostatně hlavní hrdina románu Spolčení hlupců splňuje devět z deseti znaků archetypální představy českého „kunsthistorika“. Možná všech deset.
Vzpomínané Otázky Václava Moravce nehostí historiky umění zrovna často. Na rozdíl od analytiků společnosti Patria Finance neznají odpovědi na palčivé problémy dneška. Naposledy se v diskuzním pořadu veřejno právní televize objevil Mojmír Horyna, blahé paměti. Stalo se tak v únoru 2006. Během několik desítek sekund trvajícího expozé byl nejen opakovaně přerušen moderátorem, ale nakonec byl v přímém přenosu „spoludiskutujícím“ ministrem kultury odvolán z funkce předsedy vědecké rady pro památkovou péči. Přestože livevyhazov proběhl naprosto ponižujícím a dechberoucím způsobem, moderátora pořadu ani na okamžik nenapadlo zastat se univerzitního profesora dějin umění proti agresi bývalého prvního milovníka v normalizačním TV seriálu, onoho času ministra kultury Vítězslava Jandáka (ČSSD). A důvod odvolání? „Kunsthistorik“ si údajně dovolil podepsat jakýsi otevřený dopis kritizující nekompetentní personální politiku pana ministra. Potlačit i samotný náznak vzpoury „kunsthistorika“ představuje zcela legitimní právo politika, a to i v očích moderátora ostentativně imitujícího styl BBC.
Vraťme se však na začátek. Disponují „kunsthistorici“ i hypotetickým potenciálem aktivně ovlivňovat směřování společnosti? Chtělo by se říci, že nikoli. Přesto. Kdysi jsem u jednoho táborového ohně zaslechl vyprávění o „kunsthistorikovi“, který za dávných časů organizoval mladé nonkonformní lidi proti zlovolnému režimu. Nakonec ho ale chytli a seděl skoro devět let v kriminále. Ale o tom třeba zas někdy jindy.