Zemřel Ivan Martin Jirous

10. 11. 2011Artalk Infoservis

Média ve čtvrtek 10. listopadu oznámila, že zemřel Ivan Martin Jirous. Místo nekrologu přetiskujeme Manuál Ondřeje Chrobáka původně publikovaný v letním čísle Art+Antiques. Chrobák ve svém článku Jirouse sice vůbec nejmenuje a nepřímo jej zmiňuje až v samém závěru. I tak však jde o trefnou připomínku toho, proč byl tento vystudovaný "kunsthistorik" důležitý a proč nám bude chybět.

Nestává se často, že by se někdo z nejvyšších pater české politické scény zabýval po­ stavením historiků umění v české společ­nosti. Překvapivě se tak přihodilo v pravé poledne v neděli 12. června letošního roku. Ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) rozšafně srovnával v televizním studiu Otá­zek Václava Moravce „vydírací potenciál“ různých zaměstnaneckých skupin. Stávka pracovníků v dopravě a zdravotnictví si podle pana ministra bere za rukojmí celou společnost. Pak tu jsou další profese jako například (následovala krátká pauza, kdy strážce státního dluhu lovil v hlavě nej­ absurdnější přirovnání) „kunsthistorici“, jejichž případné protesty občané pocítí minimálně, pokud vůbec.

Za zvláštní pozornost stojí již použitý germanismus, kterým většinová společnost s oblibou častuje historiky umění. Asociuje archaický sociální druh, který do součas­ nosti přežil pouze jako hříčka, chyba jinak neúprosné evoluční logiky, podobně jako ještěři iguana a obří želvy na Galapagách. Výskyt „kunsthistoriků“, ačkoli jejich při­ rozené životní podmínky s koncem 19. sto­letí nenávratně zmizely, je prostě jedním z paradoxů, které zpestřují realitu žitého globálního postkapitalismu, podobně jako sobotní farmářské trhy na Kulaťáku.

V imaginaci (nejen) současného politického establishmentu se postava „kunsthistorika“ překrývá s obrazem lehce dezori­entovaného podivína, který se čas od času vynoří ve špatně padnoucím obleku z pří­šeří univerzitní knihovny či zaprášeného depozitu muzea. Pokud je tázán, pronese nesrozumitelnou, od reality zcela odtrženou řeč. Poslední věc, která by jej snad mohla na­ padnout a příslušela mu, je vzpoura, rebelie nebo stávka. Pokud by se o něco takového nedej bože pokusil, celá akce by zákonitě musela dopadnout jako povstání černošských dělníků v Lévyho továrně na kalhoty vedené Ingnáciem J. Reillym. Ostatně hlavní hrdina románu Spolčení hlupců splňuje devět z deseti znaků archetypální představy českého „kunsthistorika“. Možná všech deset.

Vzpomínané Otázky Václava Moravce nehostí historiky umění zrovna často. Na rozdíl od analytiků společnosti Patria Finance ne­znají odpovědi na palčivé problémy dneška. Naposledy se v diskuzním pořadu veřejno­ právní televize objevil Mojmír Horyna, blahé paměti. Stalo se tak v únoru 2006. Během několik desítek sekund trvajícího expozé byl nejen opakovaně přerušen moderátorem, ale nakonec byl v přímém přenosu „spoludiskutujícím“ ministrem kultury odvolán z funkce předsedy vědecké rady pro památkovou péči. Přestože live­vyhazov proběhl naprosto ponižujícím a dechberoucím způsobem, moderátora pořadu ani na okamžik nenapadlo zastat se univerzitního profesora dějin umění proti agresi bývalého prvního milovníka v norma­lizačním TV seriálu, onoho času ministra kultury Vítězslava Jandáka (ČSSD). A důvod odvolání? „Kunsthistorik“ si údajně dovolil podepsat jakýsi otevřený dopis kritizující nekompetentní personální politiku pana ministra. Potlačit i samotný náznak vzpoury „kunsthistorika“ představuje zcela legitimní právo politika, a to i v očích moderátora ostentativně imitujícího styl BBC.

Vraťme se však na začátek. Disponují „kunsthistorici“ i hypotetickým potenciálem aktivně ovlivňovat směřování společnosti? Chtělo by se říci, že nikoli. Přesto. Kdysi jsem u jednoho táborového ohně zaslechl vyprá­vění o „kunsthistorikovi“, který za dávných časů organizoval mladé nonkonformní lidi proti zlovolnému režimu. Nakonec ho ale chytli a seděl skoro devět let v kriminále. Ale o tom třeba zas někdy jindy.