Obrazy značky Pasta

Známý autor street artu, Pasta aka Oner, se v pražské The Chemistry Gallery pustil do tvorby pláten. Tento odvážný přelomový krok vzbuzuje mnohé otázky nad tím, jak může bez úhony na své tvorbě vstoupit „writer“ na oficiální uměleckou dráhu.

Hlavní překážkou, kterou je nutné překonat je tzv. superman syndrom: Umělci ulice obsazují veřejný prostor a (tím) získávají uznání pro svůj pseudonym. Ten je jejich alter egem, jakýmsi tajným supermanem, o němž v jejich běžném životě nikdo neví. Writeři jsou tedy zvyklí se prosazovat a i svými díly křičet: „Tady jsem a budu ,king‘!“ To je však v případě umělců vystavujících v galerii zcela naopak. Na výstavě není potřeba křičet, jako spíš naslouchat, zda díla mají své opodstatnění a dostatečný prostor k řeči.

Z toho vyplývá, že i nick writera přestává mít své opodstatnění. Avšak Pastův nick slouží jako dobrá reklama. Pod svým občanským jménem známý není a lidé by si ho museli znovu zařadit, takže by si jej již nemohli a priori spojovat se street artem. To, že na výstavě Peep Show Pasta výrazněji nevystupuje ze svého mediálního obrazu, jej řadí do škatulky, ve které by asi Pasta-malíř neměl být. Příkladem obdobného – ovšem záměrného – zneužití funkce je situace, kdy se Václav Klaus pokouší mluvit jako rozhořčený občan: Lidé se o něj zajímají nikoli v roli, kterou by si rád vybral, ale v roli veřejně známé. Pasta ale má na výběr. Může změnit pseudonym, může užít občanského jména, může začít sebekriticky zkoumat vyznění svých děl. Ale na to není zvyklý.

Na výstavě používá figurky z disneyovek a kombinuje je s lehce vulgárními tématy. Tento peep-popový mix témat má však v poslední době konkurenci „kontroverzních“ výstav, které, ač se tak v Čechách tváří, ve světě skutečně důležité nejsou. Snad jediný Pasta dokáže být kontroverzní osobností přirozeně – jeho díla jsou sebeironickou „oslavou kýče“. On své kýčařství nese hrdě na štítu a tím nevybíravě polarizuje společnost

Teoretička graffiti Martina Overstreet v úvodu výstavy zmiňuje, že se Pasta svými novými díly řadí mezi etablované umělce. V tomto momentu můžeme cítit důležitý mezník. Už to není writer, který se nechá přemluvit, aby v galerii něco „nahodil“, je to uvědomělý umělec.

Jeho extravagantně barevný projev na plátnech je ovšem určen pro stejně krátký účinek, jako jeho dřívější tvorba na ulici. I jeho lite-boxy v galerii vytváří dojem ulice s vývěsními štíty. Ve srovnání s Pastovou hravější a živější tvorbou (například výstava Metropolis na české sekci Expo 2010 v Šanghaji), je však Peep Show tradičnější, bohužel i trochu toporná, jako kdyby se Pasta snažil opravdu vrátit k tradicím umění 20. stol. Nejpřekvapivější je u něj jeho práce s neony, které v galerii svou jednoduchou instalací připomínají minimal-art 70. let. Podobně pak jeho sítotiskové grafiky nezapřou jeho zálibu v pop-artu, či veškerém vizuálním popu, jehož byl Pasta odjakživa vyznavačem.

Přechod do oficiální scény však prodělává celá plejáda writerů, kteří se soustředí většinou na design a užité umění, kde jejich přístup působí přirozeně. Autoři promyšleného graffiti a street artu však se svými piecey v galeriích působí zaraženě a nepatřičně. Graffiti vždy bojovalo proti oficialitám a tak jediným jeho pravověrným projevem v galerii byl skupinový epileptický bombing na festivalu Names 2008 vedený švédským duem Pike & Nug, ačkoli i zde měla akce jen vymezený prostor.

Pastova výstava Peep Show je rozhodným krokem do málo probádaného území. Svědčí o tom i výstižně sepsané shrnutí uplynulých období, jimiž je výstava doplněna. Ačkoli je Peep Show o krok dál, než většina graffiti výstav, přesto je předčasná. Pastově tvorbě by nejvíce prospěla samota a soustředění, aby jej jeho vývoj mohl obrátit tam, kde bude přirozený.

______________________________________________________________

Pasta Oner: Peep Show / The Chemistry Gallery / Praha / 23. 9. – 30. 10. 2011