Co je to štěstí?

„Co je to štěstí?“, ptá se doprovodný text k výstavě Štěstí, která probíhá v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v bývalém Ústředí lidové umělecké výroby. Ve skutečnosti instalace nemá a ani nechce na tuto otázku odpovědět. Kromě dalších otazníků, které výstava nechává viset ve vzduchu, je tu ještě jeden stěžejní: Je možné udržet jedno téma při téměř 60 umělcích, aniž by došlo opakováním k jeho banalizaci a roztříštěnosti?

Prostor ÚLUVu čítá 23 pokojů, které byly nabídnuty 23 kurátorům. Někteří připravili vlastní projekty, většina však oslovila další umělce, kteří téma zpracovali po svém. Mnoho rozličných osobností tak nabídlo mnoho rozličných pohledů na to, co pro ně štěstí znamená, a jaké jsou jeho zdroje.

Festivalová výstava se odehrává na stejném místě jako v loňském roce, a to v domě bývalého Ústředí lidové umělecké výroby, který byl postaven pro Svaz československého díla. Prezentace děl současného umění tak navazuje na několikaletou tradici. V ÚLUV se od roku 1936 vystavovaly výrobky mladého československého průmyslu, své sídlo zde měla i vzorková prodejna Krásné jizby a nakladatelství Družstevní práce. Aby zde mohly být současné instalace realizovány, byl dnes již zaprášený a neudržovaný prostor jen minimálně upraven. Místo, kde se čas zastavil a zůstal ukryt pod nánosy prachu a reklam na fasádě, tak příhodně kontrastuje s kolektivním chápáním pojmu štěstí jako něčeho pozitivního a krásného. Hlavní kurátorka výstavy Denisa Václavová zároveň podotýká, že letošní výstavu můžeme chápat jako volné pokračování té loňské. (Před rokem pro ÚLUV společně s Krištofem Kinterou připravila projekt nazvaný One Day You Will Lose It All, který se tematicky vztahoval ke krizi, zániku a smrti.) Hledání odpovědí na „velké“ otázky života může vždycky lehce sklouznout k provařeným klišé, nemusí se tak ale stát, když si na pomoc přizvete 60 různorodých a zajímavých osobností.

Na výstavě mají značně navrch osobní roviny. Do ulic se vydala Kateřina Fojtíková, aby na videa zaznamenala různorodé vize štěstí, ale také Kamila Rýparová nebo Ondřej Horák, který ve svém sociálním projektu hledá nejšťastnější místo a nachází překvapivě paradoxní závěry. Umělé podoby štěstí prezentuje performance Dariny Alsterové, která obalena zlatem demonstrovala v roce 2005 na Václavském náměstí chvilkový a nevýznamný pocit materiálního štěstí, nebo panoramatická svítící fotka interiéru supermarketu od Davida Možného. Určitě je třeba také zmínit video Dvojník od Jána Mančušky, jež dosud nebylo v Praze prezentováno. Životu a dílu Jána Mančušky byl ve středu 19. října věnován celý večer, který se nesl v duchu jakési kritické seance nad jeho pracemi. Výčtem různých a zajímavých myšlenek na výstavě by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale těžko by se nám podařilo v pár větách zachytit mnohovrstevnatost některých projektů.

V jednu chvíli se na videu otáčí sedící Ladislav Vondrák na ženu a povídá „No pojď, nestyď se, to je o štěstí, ne… vždyť o nic nejde.“ Vyvstává zde otázka, se kterou divák odchází domů. O co tedy doopravdy jde? Snažíme se nástroji současného umění, které ve své pluralitě také spíše otázky pokládá, než zodpovídá, definovat nedefinovatelné? Nebo chceme najít jasné pojmenování pro svou nekonečnou honbu za pocitem trvalého naplnění?

Výstavu Štěstí tak můžeme chápat nejen jako možnost veřejné debaty o nejhlubší lidské touze, ale také jako alegorii současného uměleckého světa, kde bezbřehost a různorodost jsou jeho hlavními znaky. A pestrost pohledů se ukázala být šťastnou volbou, neboť téma mohlo být plně rozvinuto bez toho, aniž by docházelo k opakování stále stejných tezí.

Anna Remešová autorka je studentkou Ústavu pro dějiny umění FF UK

______________________________________________________________

Štěstí / Bývalé ÚLUV / Praha / 15. 10. - 22. 10. 2011