Měníme punčochy stejně jako partnery?

Zavedený výstavní prostor Umakart na Lidické ulici v Brně do 24. října představuje mladou umělkyni působící v Ústí nad Labem – Terezu Záchovou. Na výstavě zaujme jak samotné video s punčochami tak fakt, že Záchová od letošního jara provozuje podobný alternativní prostor jakým je výloha Umakartu, totiž galerii Buňka umístěnou v upravené stavební buňce.

Buňka sice stojí na pozemku UJEP, je však otevřená do veřejného prostoru ulice. Výstavy zde pořádané mají za úkol představit umělce z výtvarných kateder UJEP, ale i renomované osobnosti z Ústí i dalších částí republiky. V rámci této kurátorské strategie zde již vystavovala například Eva Žižovská nebo Martin Mrázik a Karel Kunc (více zde). Takových prostor ostatně existuje velké množství, jak napovídá projekt ústecké doktorandky Lenky Sýkorové Action galleries (více zde), který české nezávislé galerie mapuje. Vystavovat v takovém prostoru je, jak sama Záchová přiznává, často jediná možnost, jak se prosadit. Současné mladé umění se leckdy obtížně dostává do galerijních institucí, a tak nezbývá nic jiného, než zakládat vlastní nízkonákladové galerie.

Tereza Záchová pochází z Jihlavy, kde také vystudovala Střední uměleckou školu grafickou. Galerií Buňka jako diplomovou prací ukončila studia na katedře výtvarné výchovy v Ústí nad Labem. V umění ji vždy lákaly otázky spojené s genderem, rolí umělkyň a jejich nerovnoprávnost. Dnes se však více zaměřuje na předměty kolem sebe. „Vytvářím sama pro sebe takové překážky, hry, útoky, absurdity... Často se nechám ovlivnit něčím každodenním, co ráda proměním do obrazu umění - takové malé domácí intervence, nenápadné změny, nenápadné hledání věcí, kterých si běžně okolí ani nevšimne.“ Autorce se často stává, že své nápady musí uskutečnit hned. Vznikají pak domácí performance, jejichž výstupem bývají fotografie nebo videa, jejichž protagonistkou je sama umělkyně.

V podobném duchu se nese také instalace v Umakartu nazvaná Možnosti. Díváme se na několika minutové video, kde na sebe autorka navléká punčochy takovým způsobem, že se v konečném důsledku nemůže ani pohnout. Předměty denní potřeby se stanou zátěží, něčím, co svazuje. Zároveň však může jít o hru či o snahu vymanit se z letargie všedního dne. Záchová své video chápe hlavně jako kritiku hromadění věcí, které vlastně ani nepotřebujeme, přesto je (pod tlakem reklamy? společnosti?) skladujeme, udržujeme a používáme. A chápe jej také jako parafrázi na společnost – měníme punčocháče stejně jako partnery? Video ve vitríně doplňují ještě dvě fotografie autorky „požírané“ oblečením.

Videoprojekce je sympatická především svou zdánlivou banalitou. Divák se zprvu baví zajímavým nápadem, posléze je však konfrontován se skutečností, že i v punčocháčích může být něco děsivého. Jediná výtka k instalaci směřuje k samotnému prostoru Umakartu. I nezávislá nezisková galerie by měla dbát o čistotu svého prostoru, sklo výkladce je místy natolik špinavé, že stěžuje možnost vnímání vystavených děl.