In_margine (nejen o ženách v čele institucí)

Milena Bartlová: Petra Hanáková: Ženy-inštitúcie?

/// Skončilo léto, nebo neskončilo? Nynější počasí v rámci změny klimatu připomíná, že ve staré češtině se nerozlišovala čtyři roční období, ale šest – od konce srpna do poloviny října bylo navíc podletí, od března do poloviny dubna předjaří. Podletí je za koncem léta ale před začátkem podzimu, pole jsou zoraná, slunce příjemné a nebe jasné, brzy budou noční mrazíky i ranní mlhy, a na svatého Františka začne padat zabarvené listí: vizuál podletí v Čechách a na Moravě signují Chitussi, Radimský a Slavíček. Na pojmenování záleží víc než na velikosti. Když totiž označujeme dění kolem sebe slovy, konstruujeme svůj svět. Když pojmenujeme podletí, aspoň o malinko si umenšíme nejistotu, co že zas divného se to s námi děje. Proto je tak důležité komunikovat, mluvit a psát, proto je to nesrovnatelně zodpovědnější, než si připouští většina žurnalistů. A protože se navíc zdá, že existují i čtenáři, které baví napsané číst, zkusím pokračovat druhým rokem v komentářích in margine dění ve zdejší vizuální kultuře.

Hodně těžké ale přitom hodně potřebné je pojmenovat nedávnou minulost, tedy psát soudobé dějiny. Všichni jsme to zažili, pamatujeme si, jaké to bylo, jenže až zodpovědný popis dá uplynulé době strukturu. Teprve historikovo vyprávění vytvoří z osobních pamětí sdílený příběh. Počátkem letošního roku takový příběh uměleckého a kurátorského provozu 90. let načrtla slovenská historička umění a kurátorka Petra Hanáková (neplést s pražskou Petrou Hanákovou, i když obě patří do stejné generace a obě se věnují mj. filmu a feminismu!) ve studii „Ženy-inštitúcie? K dejinám umeleckej prevádzky deväťdesiatych rokov“ (Slovart a VŠVU Bratislava, 2010).

Titul vystihuje základní položení otázky: ve zmíněném desetiletí vedly tři významné slovenské instituce výtvarného umění výrazné ženské osobnosti. Jaký byl poměr jejich osobního vkladu k institucionálním strukturám? Největší prostor studie věnuje necelým dvěma letům Zuzany Bartošové v čele Slovenské národní galerie a dostatečně podrobně analyzuje působení Kataríny Rusnákové v Povážské galerii umění v Žilině (po Knížákově nástupu do Národní galerie v Praze působila rok jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění). Spíše jako apendix působí letmá charakteristika činnosti Márie Hlavajové v Sorosově centru výtvarného umění. Možná nejzajímavější součástí knihy je obsáhlý úvod, charakterizující uměleckou a kulturně-politickou atmosféru „devadesátek“, závěr je naproti tomu příliš krátký a nevýrazný. Odpověď na otázku v titulu si musíme dopovědět sami asi v tom smyslu, že v prvním desetiletí transformace byl prostor pro osobní přínos institucím obrovský. Ve studovaných případech ale nelze identifikovat nějaké specificky ženské charakteristiky, paradoxně nejspíš kvůli tomu, že slovenská kurátorská, muzejní a uměleckohistorická scéna je nesrovnatelně více feminizovaná, než je tomu u nás.

Srovnávání se zdejší situací je pro českého čtenáře nasnadě, ačkoli pro autorku samotnou Československo v jejím textu prakticky neexistovalo a s výjimkou jediného odvolání k tomu, jak „v Praze je situace lepší“ (což je na Slovensku oblíbený idealizující stereotyp) ji samotnou komparace nezajímá. Spíše než obsah a téma si srovnání zaslouží sama kniha: nic podobného o české situaci nikdo dosud nenapsal a pokud se taková práce v počítači některého z kolegů rodí, není po ní zatím ani slechu. Vysoko nad obvyklé české psaní o umění ční Hanákové schopnost strukturovat své téma, položit si otázku a odpovídat na ni, i široký rozhled po soudobém stylu myšlení (ověřit si to lze i na textech katalogu výstavy Júlia Kollera, který s Aurelem Hrabušickým vydala v SNG vloni). To, co jsou pro mnohé jen převzaté módní pojmy, dokáže autorka suverénně a kreativně používat, a proto je její popis a příběh přesvědčivý. Generačně příznakový jazyk s řadou slov z hantýrky studovaného prostředí, je pro mne osobně poněkud iritující, dodává ale knize emocionálně aktivní rozměr, aniž by ztrácela na intelektuální kvalitě.

Schopnost snadného vzájemného porozumění mezi českými a slovenskými mluvčími a pisateli sugeruje první větu předchozího odstavce, proti níž možná intuitivně protestují jen nejmladší čtenáři. Právě oni mají víc pravdy, než by se zdálo. Ve skutečnosti se totiž při čtení Hanákové knihy dostává český čtenář do situace, kdy mnohému z použitého kódování moc nerozumí. Narážky na politickou situaci Mečiarovy éry, dění porevolučních let, fascinace osobností Bartošové, kurátorský a umělecký provoz kolem Sorosova centra – to vše jsou zprávy z jiné země a z jiné kultury, ke kterým bychom potřebovali širší a podrobnější výklad.

Na druhé straně jsem přesvědčená, že kulturně-politický úvod knihy je bez hlubších odkazů k společným „sedmdesátkám a osmdesátkám“ příliš závislý na jednostranných pocitech a dojmech, a tedy ne dostatečně výstižný pro pochopení „devadesátek“. Zda v oné době byla slovenská a česká scéna právě na rovině institucionálních rámců, mocenských politik a intelektuálních strategií propojená či oddělená, to by bylo třeba teprve prozkoumat a ukázat. V knize postrádám odkazy ke studiím specialistů na soudobé dějiny a také autorčinu odmítavou rezervovanost vůči orálním dějinám považuji za zbytečnou – možná ale obojí souvisí se stavem oboru slovenských soudobých dějin, o němž pro změnu zas nic netuším já. Vypadá to, že dnes minulost zkrachovalého politického projektu Československa téměř nikoho ani v jedné z obou následnických zemí nezajímá. Jsem ale přesvědčená, že se nám bude její příběh na obou stranách hranic stále naléhavěji vracet. Bez něj totiž své vlastní minulosti dobře nepochopíme.