Když kolchozem zaznívá agitační bajka

Hledáme se v píli, ale nejde pouze o kurátorské zadostiučinění? Rimbaud kdysi řekl, že „jednání je způsob, jak něco zkazit“. Kurátorský koncept Píle tematizuje problematiku a sílu společenství, svobodu jedince v rámci daného společenství, a vliv ideologie na jeho fungování, ale nabalil na sebe i mnohá jiná témata (především včelařství). Na první pohled se zdá, jakoby kurátoři (Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov, Václav Magid, Tereza Stejskalová, Pavel Sterec a Tomáš Uhnák) i vystavující umělci trefně pojmenovali problematiku píle v kontextu současnosti. O to problematičtěji se pak jeví aluze na socialistickou rétoriku, která se ve většině děl objevuje s překvapující agresivitou (dělnický spolek Včela).

Nezapomínám, že dvojice Artamonov – Klyuykov má velkou zálibu ve formálním přepisu futuristických a socialisticko-realistických prvků. Ale ona aluze má jednak u různých diváků různý dopad (což je přirozeně dáno generačními rozdíly) navíc se linie jejího užití rozbíhá s linií, v níž byla vnímána před šedesáti lety. My „včelí“ slogany odmávneme s trpělivým úsměvem na tváři, ale kolchozníci skrze ně věřili lepším zítřkům. Jenže i etapa trpělivého úsměvu měla dávno skončit, a namísto výsměchu bychom se měli se svou minulostí konečně vyrovnat, zapomenout na „laskavost“, se kterou nám komunistickou éru předkládají mnohé české filmy či literatura, a přestat litovat ty, kteří práskali sousedy či kamarády z hospody.

Přesto umělci na výstavě Píle využili trpělivého úsměvu a zarámovali jej do přežitého klišé, jehož verbální podobu pouze jednoduše vizualizovali. Z přísloví „Pilný jako včelka“ se stalo zaklínadlo, které magicky propojuje vděčná odvislá témata, především včelařství, které však s ostatními rozměry výstavy nemá nic společného. Snad se autoři výstavy pokoušeli o zlehčení fenoménu píle právě tím, že ji spojili s dnes vysmívanou rétorikou komunismu. Navíc tímto násilným spojením podpořili tandem píle – kolektivní práce, který však místy ztrácí dech (myslím, že když mi říkali, abych se na základce pilně učil, určitě jsem to nedělal s vědomím kolektivní prospěšnosti).

Ale nemůže být píle stejně dobře, jako ocenitelnou trpělivou a soustavnou činností, výrazem chorobné touhy vyplnit vnitřní prázdno? Joasé Pijoan v Dějinách umění napsal, že podobně jako pravěký umělec, „se chová psychotické dítě trpící pocitem, že bylo zazděno: chrání se před okolím tím, že vyplňuje prázdnotu a kreslí na papír další a další kruhové tvary nebo jej pokrývá tečkami.“ A tak na výstavě hledáme píli, ale především píli intenčních tužeb kurátorů a vystavujících umělců. Možná měl Rimbaud pravdu, a činností, kterou zasahujeme do dění okolního světa, pouze ohrožujeme existenci něčeho, čemu ze své pozice nemůžeme rozumět. Lenin shodou okolností řekl: „Třídu vede strana, a stranu jednotlivec, kterému říkáme vůdce … to je jednoduchá abeceda. Vůle třídy se někdy naplňuje vůlí diktátora …“. Navíc, právě z éry socialismu pochází oblíbené rčení, že „aktivní blbec, je horší, než třídní nepřítel“. Koncept výstavy se nicméně zajímavě potýká s podivnou dichotomií společnosti, která se na více fenoménů dívá odrazem z tisíce faset, a výsledkem je povzdechnutí a tlumený dopad znavených dlaní do klína.

Co se konkrétních děl týká, zaujme text Terezy Stejskalové Zkažené včely, který, hledá paralelu mezi Mandevillovým Mručícím úlem, aneb jak se darebové stali počestnými a současným vnímáním úlů či včelstev ve společnosti. Trefně je zde pojmenován rozpačitý způsob, s jakým Anglie 18. století přijala pamflet, který napadal spravedlivé a pracovité včeličky. V době, kdy byla v Anglii manufakturizace v plném proudu, bylo napadení bezchybně fungujícího kolektivu poměrně závažným protispolečenským činem. Zvláštní je, že k podobnému příměru sáhli mezi oběma válkami i bratři Čapkové v dramatu Ze života hmyzu, které bylo později staženo z několika významných evropských činoherních jevišť. Potvrzení Einsteinovy teorie relativity roku 1919 pozorováním zatmění slunce na ostrově Principe u západní Afriky, spolu s Freudovou psychoanalýzou a Proustovým a Joyceovým dílem, zničilo 19. století. Mizí filozofie osobní zodpovědnosti, kdy každý skládá účty ze svých činů, a teorie relativity byla střední vrstvou nesmyslně vztažena na oblast morálních hodnot. Samotný individualismus tedy za krizí nestojí, spíše jeho „nezodpovědná“ variace, typu „mám ostřejší lokty“.

Vtipná a snad i přesná je Včelí abeceda pro děti nové ekonomie Stefana Tirona, která na nás, kdo jsme se někdy setkali blíže s teoretickou ekonomií, působí poněkud mrazivě. „Q – Quick win, Queen of the Pigs … R – Rectal data base, recessionista, resource reduction in Force, royall Jelly, Right-sizing, rent-a-quote … „ Za zmínku stojí i fotografie z Machova včelína, především ta, která zobrazuje mladíky s roztaženýma rukama − podle Boucherova sousoší Au But, − jak praví výstavní text.

Dále na výstavě velmi překvapí pohádka O jednom napraveném království skupiny P.O.L.E. (záznam z autorského čtení, 2011). Podivuhodně působí zvláště míšení rétorických a narativních stylů, kdy se pohádka chvílemi tváří jako bajka či satira, ale velmi často do pohádkového slovníku proniká hrubá žurnalistika. Pohádka O jednom napraveném království postrádá fikční svět,,mizí symbolika a malebnost pohádkového světa (v němž i zlo může mít podobu směšného nafouklého draka) se rozpadá. V kontrastu s tímto rozpadem vyniká touha vypravěče a autora neustále se k pohádkovému slovníku vracet, a obracet se na posluchače, jako na děti (které však nemohou rozumět pojmům, jako„korupčník“ apod.). Bez nápadu se jeví také suché komentování současné situace na české politické scéně, které jsme si tolikrát vyslechli z médií, a za výroků autora pohádky „lidé pochopili, a procitli“ si připadáme jako kolchozníci na agitce v 50. letech, kterým dává Velký Bratr recept na život (aneb „budoucnost máte ve svých rukou!“).

A tak zde máme množství témat k zamyšlení, od pozice jedince v kolektivizované společnosti, významu individualismu a významu sdružovacího pudu, přes moralistická kázání v jehovistickém duchu („Probuďte se!“), až ke svobodě jedince či kolektivní inteligenci hmyzích společenstev. A možná to tak mělo být, že se krásné a inspirativní téma rozmělnilo mezi kameny a štěrkem nepřesně definovaných pojmů, které prohnal proud aluzí širokým korytem jejich výkladu.

________________________________________________________________

Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov, Bureau of Melodramatic Research (Irina Gheorghe, Alina Popa), Pavel Sterec, Tomáš Uhnák, Martin Vongrej: Píle / Galerie BKC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 31. 8. — 12. 10. 2011