TZ: Píle

Píle / Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov, Bureau of Melodramatic Research (Irina Gheorghe, Alina Popa), Pavel Sterec, Tomáš Uhnák, Martin Vongrej / Galerie BKC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 31. 8. - 12. 10. 2011 

Píle

Galerie U Dobrého pastýře

31. 08. – 12. 10.

vernisáž 30. 8. od 17.30

Píle už dnes neznamená to, co dřív. Úspěch bez zjevné námahy je přitažlivější. Píle zní podobně nepříjemně jako otrocká pracovitost nebo horlivost. Na druhou stranu se nenosí říkat, že nemáme co dělat nebo že máme spoustu času. To zase naznačuje, že jsme nežádaní, nedůležití. Nechceme být pilní jako včelky, ale také nechceme zůstat bez práce.Včely pracují soustavně a rytmicky a neohlížejí se na jedince. Žijí a umírají v zájmu celku. Proč znovu nebýt pilným hmyzem a nesplynout s rojem? Projekt zkoumá obrazy společenského uspořádání, jak se zrcadlí ve včelím úlu, důvody jejich vymizení a možnost jejich návratu. Výstava tematizuje lidský vztah k včelí utopii či dystopii jako příznak společenského ovzduší. Pojednává „včelí píli“ v metaforických rovinách i v doslovnějších společenských a ekonomických odkazech.

Vystavující umělci: Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov, Bureau of Melodramatic Research (Irina Gheorghe, Alina Popa), Pavel Sterec, Tomáš Uhnák, Martin Vongrej.

Kurátorská koncepce: POLE

- - - - -

Zkažené včely

I.

Veršovaná satira lékaře, filozofa a pamfletisty Bernarda Mandevilla „Mručící úl, aneb jak se darebové stali počestnými“ (1705) je příběhem úlu, který, ač se těší velkému počtu včel, všeobecné hojnosti a nepřemožitelné vojenské síle, je celý až do morku kostí prožrán nejrůznějšími neřestmi. Nejenže tu vládne nespravedlnost a velký rozdíl mezi chudými, kteří dřou, a bohatými, již se bez velké námahy domohli velkého majetku, korupce a ničemnost jsou na denním pořádku. Jak píše Mandeville: „všechna živnost podvod znala, nebylo povolání, jež by neklamala.“ Všeobecné včelí znechucení nad zkorumpovaností institucí a mravním úpadkem přiměje boha Jupitera, aby úl očistil od hříchu. Jakmile však zmizí sobectví a nenasytnost, obchodníci, řemeslníci, zemědělci, soudci či právníci se ocitají bez práce. Včely jsou sice ctnostné a mírumilovné, ale jejich obranyschopnost je tím ohrožena. Oslabený včelín je napaden nepřátelským rojem, a přestože počestné včely zvítězí, utrpí velké ztráty na životech. Na samém konci nalézají úkryt v útrobách dutého stromu. Poučení z bajky je následující: síla a prosperita celku je závislá na všeobecné dispozici k nenasytnosti a sobectví, a je tedy bláhové pokoušet se je vymýtit.

Bajka, jež ve své době vyvolala skandál a dokonce soudní zákaz, je pozoruhodná tím, že se analogie včel a světa lidí zdá být zcela nahodilá. Mandeville se nenamáhá, aby našel odpovídající specificky včelí příklady lidské činnosti nebo vlastností. Není důvodu, proč by včely nemohli uspokojivě nahradit jiní živočichové - vlci nebo opice. Dnešnímu čtenáři může uniknout, že včely jsou zde zcela záměrně. Mandevillova bajka je totiž ve skutečnosti ironickou reakcí na dávnou, již od antiky zažitou představu včel jako exemplárních bytostí a včelí komunity jako vzorného společenství, o které je třeba usilovat. Na rozdíl od egoistických obyvatel „mručícího úlu“, jsou včely odpradávna velebeny jako pracovité a nesobecké bytosti, které se podřizují potřebám jiných nebo potřebám celku. Příklady můžeme nalézt už v Bibli či u antických autorů. Že i v renesanci byl tento ideál stále živý, ukazuje tehdy oblíbený symbol zobrazující včelí roj s nápisem „Non nobis“ - „Nikoliv jen pro sebe“. Jde o výňatek z latinského citátu z Vergilia „sic vos non vobis mellificatis apes,“ tedy v překladu: „a tak vy včely vyrábíte med nikoliv jen pro sebe.“ V Shakespearově hře Jindřich V. se obdobně mluví o včelách jako o bytostech bez vlastních zájmů. Včelín je zobrazen jako ideální království s přísnou dělbou práce a poslušnými poddanými. Pilné včely žijí ve vzájemné harmonii a vespolek usilují o všeobecné dobro.

Mandevillovi současníci očekávali od jeho včel exemplární chování tak, jak byli zvyklí. Pamfletista je ale zcela záměrně zklamal, aby ukázal, že včelí ideál píle a altruismu je nejen v rozporu se skutečnou lidskou povahou, ale také nevede k onomu kýženému obecnému blahu, v jehož jménu především užívá člověk včel jako příkladu. Mandeville tvrdil, že egoismus a sobectví na straně jedné a ekonomicko-společenské zřízení na straně druhé se vzájemně potřebují. Každá taková lidská slabost totiž představuje poptávku po zboží či službách, které udržují společnost v chodu a prosperitě. Mandevillova oslava hédonismu ve jménu všeobecného prospěchu předjímá konzumní společnost pozdního kapitalismu, kterou vyjadřují dobře známá hesla „Shop till you drop“ či „Greed is good.“ Jeho kritiku soudobého pokrytectví je však nutné brát vážně. Pokud se společenskému uspořádání nepodaří zaujmout a získat silné lidské touhy pro své etické a politické hodnoty, nutně převládne cynismus a přetvářka.

II.

Jak v dávnověku, tak ve věku moderním nacházíme včelu jako symbol pracovitosti, spolupráce, solidarity a včelí úl jako ideál soudružnosti či svépomoci. Není proto náhodou, že si včelu na konci 19. a na počátku 20. století přisvojily různé dělnické spolky, kooperativy, družstva, komunity. Juan Ramiréz ve své knize o včelích metaforách popisuje častý zvyk dělnických sdružení používat pečeť se včelím znakem. V jeho knize rovněž nalezneme obal učebnice pro řemeslníky (Guía del artesano), na němž je zobrazen úl s poletujícími včelami osvícený sluncem a obklopený pracovními nástroji. Ramiréz také zmiňuje dělnické družstvo Cooperativa Obrera, pro něž mladý Salvátor Dalí navrhl znak ve tvaru včely a nakreslil plakát se včelami místo dělníků. Ale pro příklady toho, že včela byla oblíbeným symbolem dělnického hnutí, nemusíme chodit tak daleko.

V meziválečném Československu se dělnickým družstvům neobyčejně dařilo. Podnětem k jejich vzniku byly jako jinde potřeby pracujících zajistit si svépomocí sociální a jiné jistoty, které stát neposkytoval. Komunitní duch těchto sdružení se projevoval i ve volbě názvů – Vzájemnost, Rovnost, Bratrství. Je náhodou, že jedno z nejvíce prosperujících a nejmasovějších dělnických družstev se nazývalo Včela? Okruh jeho aktivit byl neobyčejně široký a zahrnoval nejen prodej a výrobu potravin, nýbrž také zakládání kulturních středisek (například kin), organizaci vzdělávacích kurzů či různé formy sociální pomoci zestárlým či nemocným členům a také těm, kteří se náhle ocitli bez práce. Včela jakoby naplňovala sám tradiční včelí ideál – prosperity, solidarity, píle a službě celku.

Příběh Včely je tedy příběhem bytostně včelím ale také smutně Mandevillovským. Začíná u ideálů a končí v cynické kapitalistické realitě. V dobách minulého režimu zůstalo družstvo zachováno, přestože se jeho organizace radikálně změnila – již nebyla nezávislá na ústřední moci. Po převratu se Včela potýkala s problémy a nebyla schopna se prosadit v novém konkurenčním prostředí. V roce 1997 se na scéně objevuje podnikatel Radovan Vítek, zákeřný sršeň, který Včelu doslova pohřbil. Zaplatil tisícům lidí, aby vstoupili do družstva jako noví členové a s jejich pomocí staré členy přehlasoval. Změnil stanovy, jak potřeboval, a zvýšil členský vklad tak, aby si ho původní členové nemohli dovolit zaplatit. Nemovitý majetek Včely se pak stal základem Vítkova realitního impéria – firmy Czech Property Investments. „Byl to vcelku prozíravý právní tah,“ lakonicky pojmenoval Vítek své ovládnutí Včely. Soudní spor mezi bývalými družstevníky a Vítkem se táhne dodnes.

III.

Takový tradiční včelí ideál nalezneme i v uměleckém prostředí. Zajímavým příkladem je umělecká kolonie, která vznikla na začátku 20. století na okraji Paříže a nesla název La Ruche – francouzsky úl. Její základ tvořily pavilony, které zbyly po Světové výstavě z roku 1900, zejména pak kulatá stavba Gustava Eiffela, dvanáctistranná pagoda ze skla a železa, kde byl umístěn trh s vínem. Alfred Boucher, filantrop a sochař portrétů korunovaných hlav a veřejných zakázek, tyto stavby lacině odkoupil a přemístil je do příměstské části Vaugirard, nedaleko Montparnassu, kde zakoupil pozemky. Ve své touze pomoci začínajícím umělcům, uchránit je od bídy a materiálních starostí, v nich pak zařídil přes stovku bytů a ateliérů, které pronajímal za nezvykle nízké sumy. Dominantní Eiffelova stavba podobná úlu pak dala celé kolonii jméno. Byla třípatrová, s kónickou střechou, uprostřed se nacházelo schodiště a na každém patře byly byty a ateliéry ve tvaru lichoběžníku ne nepodobné komůrkám včelí plástve. Marc Chagall tu namaloval více než třicet obrazů, pravidelným návštěvníkem tu byl Guillame Appolinaire, Blaise Cendrars, Max Jacob ale prý také Vladimír Lenin a Lev Trocký. Francouzští umělci tu byli v menšině, většinu tvořili cizinci-muži – východoevropští židé, Poláci, Rusové, Italové.

Umělecká kolonie byla obklopena zahrádkami a městskými jatkami. V bytech a ateliérech nebyl ani plyn ani elektrika ani tekoucí voda. Co se týče samé hlavní budovy „úlu“ - v létě to byla výheň, v zimě tu záblo, sídlily tu krysy. Ale nájem byl nízký a kdo na něj neměl, toho nikdo nevyhazoval. Vypráví se, že se tu nějaký umělec udržel 12 let, aniž by kdy cokoliv zaplatil. Ve své knize Ramiréz popisuje, jak těm nejchudším správcová Mme Segondet někdy podávala i jídlo zadarmo a při tom s povzdychem volala:

Och mí umělci! Mé požehnané děti! Mé ubohé včely! Nedávají vždycky med a když ano, tak je často hořký. Ale co bych podle vás měla dělat? Všichni musíme jíst!

Metafora úlu tedy nebyla vůbec povrchní. Obraz soudržných včel se evidentně vetkl do celého sebepojetí komunity. To stvrzují i Boucherova slova, která pronesl při příležitosti otevření zdejší galerie:

Proč nevytvořit asociaci, syndikát umělců?  Proč nespojit několik umělců, jejich sny, aspirace, ambice, úsilí a především jejich potřeby?... Včely představují ten nejkrásnější příklad společenství, jaký vůbec existuje, ať už se to týká práce, společeného úsilí atd...Výsledkem je, že jsme postavili La Ruche.

Dodnes se v zahradě La Ruche tyčí Boucherovo sousoší, nazvané „Au But“ (Do cíle), jež zobrazuje tří nahé mladíky s roztaženými rukami, kteří „poletují“ nad květinami. Umělec vděčně saje poskytnutý pyl a na oplátku nabízí to nejsladší – své umění. Komunitního ducha tohoto včelího ráje Boucher popsal takto:

Mezi námi vládne úplný mír. Nehádáme se kvůli ničemu kromě práce a neexistuje tu rivalita krom té týkající se talentu. Umělci, zvláště ti mladí, jsou většinou výborní soudruzi. Obyvatelé La Ruche jsou toho živoucím důkazem.

Pak ale dodal, že se musel zbavit některých podezřelých existencí, které se "snažili narušit náš pracovitý poklid. Takové trubce jsme zlikvidovali." Těmi nevychovanými trubci byli buďto opilí umělci a anarchisté nebo opilí řezníci, kteří rádi ničili umělecké výtvory, když na ně narazili v zahradách. Většina však byla pilnými dělníky umění, jak ve svých vzpomínkách popisuje ruská kubistická malířka přezdívaná Marevna. Jednou se jí mladý sochař Bulakovski zeptal:

Viděla bys ráda v tom úlu nějaké génie? Najdeš je, mladíky, jejichž jména se do deseti let proslaví ve světových galeriích. Momentálně nemají z čeho žít a láska a sláva jsou jejich jedinými sny. Ale jsou poctiví a odevzdaní umění a jsou také neúnavnými pracanty.

Chagall na toto téma poněkud suše poznamenal:„Z La Ruche jste mohli vyjít pouze mrtví nebo slavní.“

Idyla skončila první světovou válkou. Část La Ruche byla zabavena francouzskou vládu k ubytování uprchlíků, kteří vykáceli okolní stromy kvůli dříví na oheň. La Ruche se brzo nato stala neobyvatelnou. V 60. letech se kolonie měla zbourat a být nahrazena vládními budovami, avšak umělci, kteří v ní strávili mládí – dnes již slavní – se zasadili o to, aby se tak nestalo. Stavby byly zachráněny a dnes jsou zde znova umělecké ateliéry, duch avantgardy se však již dávno přestěhoval jinam.

IV.

Svým přinejmenším neslavným koncem nám oba příklady něco naznačují. Je zřejmé, že včely jako ideál pracovitosti a včelí úl jako vzor pospolitosti a vzájemné solidarity již zdaleka nejsou tak populární. Vize včelího úlu jako modelu soudružnosti se radikálně liší od vládnoucích představ o společenském uspořádání. Dnešek naopak přeje etice Mandevillovské: kapitalismus podporuje cynický individualismus a nenasytnou touhu po věcech, z nichž čerpá svou sílu. Píle ztratila svůj význam, protože se odpoutala od společné práce na uskutečnění nějakého ideálu. Možná je načase obnovit včelí předobraz.

Tereza Stejskalová

 

Za odbornou spolupráci děkujeme následujícím osobám a institucím:

 

Českému svazu včelařů

Luďkovi Míčovi

Machovu včelínu v Krušlově (Dan Havlík)

Markusovi Nagelovi

Uměleckoprůmyslovému museu v Praze (Anna Oplatková, Petr Štembera)

Výzkumnému ústavu včelařství v Dole (Dalibor Titěra)