Krajina souznění Zorky a Jana Ságlových

7. 6. 2010Artalk Recenze

V Topičově salonu se představuje tvorba Jana a Zorky Ságlových. Zaměření na krajinu se může zdát být typické jen pro fotografa Ságla, který od poloviny osmdesátých let fotí pro světové přírodovědné časopisy, zatímco Zorka Ságlová se proslavila spíše svými díly s obligátním motivem králíka. V Topičově salonu však nevidíme králíka ani jednoho. Výstava se naopak věnuje vztahu obou umělců ke krajině a jejich společným rysům. Větší důraz je kladen spíše na Jana Ságla, jenž je uměleckém prostředí méně známý. Jeho snímky se zdají být podkladem i pro obrazy Ságlové.

I Zorčina tvorba však byla od počátku determinována vztahem ke krajině a půdě. Podle Magdaleny Juříkové, kurátorky výstavy, vyrůstala Ságlová v rodině, která cítila silné selské kořeny. Její první tvorba z tohoto odkazu vycházela. Projekt Seno – Sláma pracoval se senem a vojtěškou, které mohli diváci v malém prostoru volně přemisťovat. I v dalších akcích, jako Házení míčů do rybníka Bořín (1969), nebo Kladení plín u Sudoměře (1970), se věnovala již více samotné krajině, její ploše. Opět však zapojila diváky. Často se pohybovala v okruhu skupin The Plastik People of the Universe, stejně jako její muž.

Jan Ságl se poprvé proslavil fotografiemi této psychedelické skupiny. Její členy rozestavil do lesní vegetace a udělal z nich „nahé poustevníky“. Již brzy jej však normalizace zahnala výhradně do společnosti krajiny. Ve fotografiích širokých prostor se silně orientoval na světlo a barvu. Byl jedním z průkopníků barevné fotografie, dokázal velmi silně zdůraznit barevnost a genia loci focených míst. Právě v době normalizace se Zorka Ságlová orientovala na motiv „magického králíka“, podle Juříčkové „symbolu s mnoha jasnými i skrytými významy“.

V devadesátých letech se však v jejich tvorbě opět najde přímá, vizuální souvislost. Fascinují podobné detaily v krajině – fragmenty rybářských sítí, mořská vegetace. Zatímco Zorka s těmito předměty přímo pracuje, Jan je sugestivně fotí. Přímou souvislost můžeme pozorovat například mezi vystavenými fotografiemi rybářských sítí Ságla z Fuerteventura a obrazovými instalacemi Ságlové z nalezených předmětů, zejména provázků. Zorka a Jan Ságlovi se tak řadí mezi mnohé umělecké dvojice z českého prostředí, mezi nimiž můžeme pozorovat soužití nejenom lidské, ale i tvůrčí. Ve fotografování barevných krajin, které dominují výstavě v Topičově salonu, pokračuje Jan Ságl i po smrti Zorky Ságlové v roce 2003.

Filip Jakš

autor je studentem dějin umění na KTF UK

____________________________________________________________________

Jan Ságl, Zorka Ságlová: Krajina / Topičův salon / Praha / 11. 5. – 11. 6. 2010