Ceny Uměleckohistorické společnosti

Uměleckohistorická společnost udělila svou výroční cenu za celoživotní přínos českým dějinám umění Haně Rousové. Cenu Josefa Krásy pro badatele do čtyřiceti let získala Anna Pravdová za knihu Zastihla je noc. Krom toho vyslovila UHS mimořádné poděkování Martinu Krummholzovi za jeho aktivity v iniciativě Věda žije! a zvláštní uznání Marcelu Fišerovi jako ocenění vysoké kvality jeho desetileté činnosti v čele Galerie Klatovy/Klenová.

Laudatio na Hanu Rousovou od Marie Rakušanové

Hana Rousová je dnes zcela právem titulována jako legenda české historie umění. Z řady důvodů je to přídomek pravdivý, ti, kteří znají Hanu Rousovou osobně mi však jistě dají za pravdu, že v mnoha ohledech se její osobnost tomuto označení vzpírá. Pokusím se tento paradox následující řečí ozřejmit.

Dojem, že máme co do činění s nesmrtelnou „klasičkou“, musíme získat již jako studenti, nebo začínající zájemci o dějiny umění 20. století. K poznání celé řady oblastí umění tohoto období přispěla Hana Rousová naprosto zásadními texty, mnoho problémů jako první pojmenovala a zahájila odbornou diskusi o nich. Ze všech jejích studií také zcela jasně vyplývá, že se nespokojila se stísněností našeho domácího kulturního prostoru, a že vždy usilovala o zasazování svých úvah do mezinárodních souvislostí. Takto vysoké nároky kladla na své výstavní a publikační projekty již v době totality, kdy bylo prakticky nemožné jim dostát, jí se to přesto vždy podařilo.  Dvoudílná výstava, věnovaná českému neoklasicismu a zásadní projekt Linie-barva-tvar znamenaly v osmdesátých letech v zatuchlé atmosféře normalizovaného Československa mimořádné kulturní události. Nebylo to však dáno pouze vyhladovělostí uměnímilovného publika svíraného železnou oponou, ale také důležitým  přínosem těchto počinů pro poznání těch částí našich dějin umění, které byly režimem opomíjené nebo dokonce zamlčované. Spolu s dalšími nestory oboru, například se svým blízkým spolupracovníkem Františkem Šmejkalem, zaplnila Hana Rousová celou řadu mezer ve znalostech o moderním umění v Čechách.

Její výzkum neztratil však nic na objevnosti ani po listopadovém převratu. Tabuizované téma tvorby německých a židovských umělců na českém území a v českém kontextu otevřela jako vůbec první badatelka výstavou a publikací Mezery v historii 1890-1938: polemický duch střední Evropy - Němci, Židé, Češi, realizovanou v roce 1994 a reprízovanou následujícího roku v Německu.

Mimořádný cit pro jevy, odehrávající se zdánlivě na okraji, ve skutečnosti však spoluformující silné umělecké tendence, osvědčila také v rámci přípravy výstavy Deviace kubismu v Čechách pro Chebskou galerii v roce 1995.

Hana Rousová se vyznačuje ještě jednou pozitivní profesní anomálií v porovnání se standardy českého uměleckohistorického prostředí: dokáže efektivně a bez obvyklé rivality či naopak alibistické rezervovanosti spolupracovat s kolegy a formovat a vést realizační týmy velkých projektů. Již jsem zmínila mnohaletou plodnou spolupráci s Františkem Šmejkalem, jejímž výsledkem byly mimo jiné výstavy Devětsil a Skupina „Ra“, realizované v letech 1986 a 1988 v Galerii hlavního města Prahy. Do téže instituce byl zásluhou Hany Rousové přijat dnes proslulý historik umění Karel Srp, kterého povzbudila také k jeho prvním zásadnějším projektům, věnovaným v letech 1986 a 1987 skupině Tvrdošíjní. Výsledkem kvalitní uměleckohistorické práce v týmu, vedeném její osobou, byla nedávná výstava Františka Foltýna v Brně a v Praze, doprovozená obsáhlým katalogem. S mimořádným napětím je nyní všemi očekáván velký projekt, věnovaný umění čtyřicátých let, který zúročí v autorské syntéze dlouholetý zájem Hany Rousové o toto nedostatečně zmapované období. Vyvrcholí výstavou v někdejší domovské instituci Hany Rousové, v Galerii hlavního města Prahy, a doprovodí jej kniha, připravovaná skupinou odborníků pod jejím vedením.

Hana Rousová ve svých textech precizně formuluje své myšlenky, důležitým médiem, skrze které vyjadřuje názory a postoje pro ni ovšem zůstává výstava. Je odbornicí vychovanou praxí, která ke svému životu potřebuje kontakt s uměleckým materiálem. Je to dáno jejím profesním vývojem – po skončení studií dějin umění na pražské Filozofické fakultě se stala nejmladší historičkou umění v Čechách a záhy nastoupila jako kurátorka do Muzea hlavního města Prahy. Odtud přešla do Galerie hlavního města Prahy, instituce, která jejímu působení vděčí za mnohé, stopa, kterou zde zanechala je dodnes dobře patrná. Její zásluhou se zde v nelehkých letech normalizace rozvinula zajímavá akviziční politika, jejíž výsledky Galerie dodnes prezentuje ve stálých expozicích a v krátkodobých výstavách ze sbírek. Dnešní nejreprezentativnější prostor Galerie – druhé patro Městské knihovny – byl do správy instituce po revoluci získán také její zásluhou, postarala se dokonce o jeho přeměnu na jednu z nejmodernějších výstavních síní v Praze. Další kroky Hany Rousové vedly po změně politické situace logicky do nejvýznamnější výstavní instituce – do Národní galerie. Působila zde v letech 1996-2000 a lze klást za vinu jen nepříznivému vývoji událostí, že jsme nakonec byli připraveni o možnost zhodnotit hlavní výsledek jejího působení zde, přípravy stálé expozice umění 20. století.

Od těchto událostí uplynulo deset let a svým způsobem se už také staly součástí legendických vyprávění zdejších uměleckohistorických kruhů. Fakt, že legendou se staly činy Hany Rousové, nebo události, které k nim vedly, či po nich následovaly, ovšem nemusí nezbytně znamenat, že ona samotná je mýtickou postavou, která patří na stránky uzavřených kapitol české historiografie. Označení legenda, nebo žijící „klasička“ evokují cosi antikvovaného, konzervovaného jednou provždy v minulosti, přeměněného v závazný kánon. Osobnost Hany Rousové se však jakékoliv formě zakonzervované kanoničnosti vzpírá, jak v oblasti aktuálních profesních aktivit, tak v osobnějších rovinách. Na české scéně je jen málo inspirativních osobností jako Hana Rousová. Okouzluje neotřelostí svého pohledu příslušníky nejmladších generací českých historiků umění a povzbuzuje je k větší náročnosti ke zdejšímu uměleckohistorickému provozu i k sobě samým. Neztrácí kritický pohled, otevřeně říká svůj názor, zcela výjimečným způsobem však zároveň dokáže pochválit, podpořit i konkrétně pomoci svým kolegům, i těm z řad začátečníků. O své poznatky se velmi velkoryse dělí s ostatními a i mnoho již zavedených kapacit našeho oboru se s ní chodí radit o svých projektech či s ní konzultovat své texty.

Je vzorem nejen v oblasti odborných experimentů, ale podobně neotřelým způsobem zvyšuje také nároky na reprezentativnost příslušníků našeho uměleckohistorického stavu v širším společenském kontextu. Je nedostižným vzorem vkusu a živoucím důkazem toho, že intelekt a erudice se v Čechách nevyskytuje pouze ve stereotypním ošuntělém balení, ale také ve svěžích elegantních kreacích, které přinutí ke kapitulaci jakoukoliv módní policii. Muži ji milují, ženy chtějí být jako ona a umělecká historie si může gratulovat, že takovou osobnost ve svém středu má.

Tato cena rozhodně nemá být jakousi tečkou za kariérou Hany Rousové, která by naznačovala, že od ní již nic nového nečekáme. Má ji naopak podpořit v další práci a ukázat nakolik jsou pro nás její bádání a otázky, které si při  něm klade, důležité a jak netrpělivě očekáváme výsledky jejích dalších projektů.