Takáčovo Přijdu hned

V knize Umění a iluze píše Ernst Gombrich, že lineární perspektiva je založena na jednoduchém faktu, a to, že se neumíme dívat za roh. A tak v obrazech dle jejích pravidel všechno seřazujeme do proporčních vzdáleností vůči statickému pozorovateli. Ale už když pootočíme hlavu, celý systém, který byl po staletí kánonem umění, se rozpadne jako domeček z karet. Kdo by dnes chtěl být nehybným pozorovatelem fotografických scén, mít hlavu upevněnou v imaginárním držáku, aby mohl hezky pečlivě vše zasadit do jednotného obrazového plánu? Neláká vás podívat se za roh?

Současné umění se kláním s perspektivou už nemusí tolik zabývat, vzhledem k tomu, že ty nejdůležitější bitvy za ně svedli modernisté. Už se neřeší, jestli je v obraze zpět plocha nebo jestli jedna ruka vypadá delší než druhá. Celá problematika tím ale nemizí, jenom se posouvá o něco dál, nezůstává u plošného obrazu, ani u prvních vzpour proti renesančnímu kánonu.

Viktor Takáč ve své instalaci v galerii Pavilon tematizuje ono „dívání se za roh“, respektive jeho nemožnost. Instalace se skládá ze dvou částí, pootočených panelů galerie a videa. Takáč se rozhodl manipulovat samotný výstavní prostor, nenechat se vymezit třemi bílými stěnami galerie, ale posunout je vůči divákovi tak, že za plaňkovým vstupem najdete zkosený prostor, jehož část prostě chybí. Nejde ale jen o tuto fyzickou situaci, změna fyzické perspektivy galerie by měla podle Takáče vést k nové situaci mentální. Galerie najednou přestává být neutrálním pozadím pro vystavené umění, stává se jeho – lehce záhadnou – součástí, protože samozřejmě chcete vědět, co je za rohem. Jakýmsi okénkem do chybějícího prostoru je video, promítané na jednu z posunutých stěn, které zobrazuje dialog mužské postavy a – chybějící postavy. Takže se celá situace ještě komplikuje, do hry vstupuje nejen tušený prostor, ale i promlčená část dialogu. S kým se to ten člověk baví? S někým za rohem? Nebo dokonce s vámi? Díváte se za roh nebo do zrcadla?

Instalace nese název „Přijdu hned“. Vtip je ale v tom, že nikdo nepřijde. V situaci zůstávají v určitém vzájemném pnutí všechny elementy – zkosený prostor – chybějící prostor – přítomná postava – chybějící postava. Spojovacím článkem jste vy, vaše zvědavost, vaše neschopnost vidět za roh, vaše možná záměna s nepřítomnou postavou dialogu. V každém případě vás instalace donutí přemýšlet o něco méně lineárně, než bývá zvykem.

Viktor Takáč: Přijdu hned / Galerie Pavilon / Praha / 16. 2. – 12. 3. 2010