TZ: Třebešice VII.

Třebešice VII. / Karlín Studios / Praha / 3. 9. – 20 .9. 2009

zúčastnění umělci: Regina José Galindo, David Pérez Karmadavis, Krištof Kintera, Lucía Tkáčová & Anetta Mona Chisa

Nedílnou součástí každoročního rezidenčního pobytu v Třebešicích je výstava rezidentů ,která je jakousi tečkou za každoročním projektem. I letos jsme se proto rozhodli dodržet tuto tradici a představit tak širší veřejnosti díla Krištofa Kintery (cz), Reginy José Galindo (gu), Davida Péreze Karmadavise (dom) a uměleckého dua Lucíe Tkáčové a Anetty Mona Chisy (sk/ro), tedy umělců, kteří se zúčastnili Rezidence Třebešice 09. Vzhledem k tomu, že karlínská výstava je druhým výstupem výše zmíněných umělců, budou představena zbrusu nová díla i pro ty, kteří se zúčastnili dne otevřených dveří na zámku Třebešice u Kutné Hory. I přesto, že se díla jak tématicky tak zpracováním liší, pojí je angažovanost v sociálních či politických aspektech současnosti.

Jasnou ukázkou této tendence je série třech videí Reginy José Galindo, umělkyně oceněné mnoha mezinárodními uměleckými cenami, mezi které se řadí i zlatý lev pro umělce do 30 let (2005) na Bienniale v Benátkách. Vystavená videa jsou dokumentací tří performancí nazvaných Crisis, které umělkyně představila české veřejnosti během svého měsíčního pobytu v České republice. Podobně jako tomu je ve velké většině jejích předešlých děl, i zde Galindo využívá svého těla jako pracovního nástroje skrze, který promlouvá k publiku a zároveň poukazuje na osobní rovinu dané problematiky. Série Cisis si bere za cíl poukázat na zvrácenost dnešní doby, kdy vše má svou finanční hodnotu a i ty nejzákladnější elementy spjaté s naší existencí a životem vůbec jako je krev, vlasy či úcta se mohou proměnit v komoditu.

Podobně jako Galindo i David Pérez Karmadavis se zaměřuje na mechanismy dnešní doby, konkrétně pak v díle La Manada nomádský způsob života, úzce propojený se stále rostoucí – ať násilnou či dobrovolnou – migrací obyvatel, která ve výsledku výrazně ovlivňuje naše geografické rozmístění i genetickou výbavu následujících generací. Ve druhém ze svých videí nazvaném Torre de Babel Karmadavis naráží na zakořeněnou potřebu lidstva pohybovat se v komunitě, potřebu utlačovanou individualistickou tendencí dnešní doby.

Oproti výše zmíněným umělcům se zájem Lucíe Tkáčové a Anetty Mona Chisy posouvá od ryze politické problematiky k sociálnímu postavení ženy ve společnosti, především pak k vnímání blondýnek dnešní společností. Video s názvem Proč bůh stvořil blondýnky? vychází z fenoménu vtipů o blondýnkách, které paradoxně zažily svůj největší boom v období radikálního rozmachu začlenění žen do politických a ekonomických rolí ve společnosti. Dílo prezentuje blonďatost jako věc závislou na kultuře a přírodě a nabourává předsudky, kdy je barva vlasů chápána jako ukazatel intelektuálních a emocionálních kvalit jedince.

Dílo Krištofa Kintery jako jediné navazuje na instalaci vytvořenou pro den otevřených na zámku Třebešice nazvanou Konec vertikality (část.1). Podobně jako u první instalace, kdy Kintera využívá dekonstrukční metody pro proměnu vertikálního charakteru pouliční lampy a posouvá tak význam objektu, i ve své instalaci pro Karlín Studios využívá umělec všem známé pouliční osvětlení a stejné metody. V díle (název….) však proces dekonstrukce posouvá o několik kroků dále, kdy se vertikála neproměňuje pouze v horizontálu, ale rozklad se stává diametrálně komplikovanější a díky aplikaci nového materiálu se lampa změní k nepoznání. Její funkce však zůstává neporušena.